Bobošíková Jana - jde jistě o emancipovanou a cílevědomou ženu, která kvůli své kariéře nechala zkrachovat i manžela, jenž ji při každém jejím kariérním pokusu věrně doprovází. Pokud si uděláte čas a projdete si všechny její kandidatury včetně těch na ředitelku České televize, vyleze vám delší seznam než z kasy po nedělním nákupu v hypermarketu. Protože to v České televizi za zády s Václavem Klausem ani v politice po boku Vladimíra Železného nevyšlo, založila si paní Bobošíková nakonec vlastní stranu a občas s ní někam kandiduje. V roce 2008 kandidovala na prezidentku za komunisty, teď kandiduje na prezidentku za Suverenitu a je po vzoru dnešního pana prezidenta "pravicově protievropská". Tento politický byznys se šéfové Suverenity mimochodem dobře vyplácí. Od roku 2009 si její strana od státu za to, že jí někteří lidé z neznámých důvodů volí, přišla přibližně na 42 milionů korun. Pro Janu Bobošíkovou prý ale není politika byznysem, chodí údajně normálně do práce. Kam? Zřejmě do svých „rodinných firem“, které loni podle dostupných údajů vydělaly 242 tisíc korun.

Dienstbier Jiří - občas se ještě uvádí, že je to ten mladší, aby se to nepletlo. Jiří Dienstbier se každopádně z mého pohledu jako politik ještě hledá a při tom hledání má navíc takřka nulovou podporu ze své strany. Její šéf Sobotka mu ji sice tak jako naoko vyjadřuje, ale jen proto, že už v roce 2008 ještě jako ministr financí nevolil Miloše Zemana, ale Václava Klause... (proto také Sobotka vymyslel, že za amnestii může vláda a ne prezident, kterého dnešní předseda ČSSD volil, tudíž je svým hlasem Klausovi zodpovědný i za jeho amnestii). Jiří Dienstbier před sebou každopádně má ještě velkou politickou kariéru. Možná by ale pro něj nebylo špatné najít si nějaké povolání, aby bylo také něco za ním a nejen před ním.
 
Fischer Jan - někdo mu poradil, že má být prezidentem, protože byl oblíbeným premiérem (což by byl po Topolánkovi každý). Jan Fischer se toho nápadu chytil a začal s prezidentskou kampaní tak brzy, až jej výzkumné agentury zaznamenaly jako favorita (protože se v té době do prezidentské volby ještě nikdo jiný nepřihlásil). Ač se nápadu "Fischer prezidentem" chytlo několik zajímavých podnikatelů a Topolánkových poradců, tak se jim ani intenzivními mediálními tréninky (jejich následkem jsou nekoordinované pohyby rukou, které mají zřejmě představovat státnická gesta) vdechnout život bezbarvému statistikovi nepovedlo. Fischer měl zůstat sám sebou, možná by měl větší šance (ale o to zase menší kampaň...).

Fischerová Táňa - pravý opak Jany Bobošíkové. Pro mne a jistě i pro mnoho dalších lidí morálně a svou osobní historií jedna z nejčistších kandidátů (i kandidátek). V podstatě jí nelze nic vyčíst, nicméně samotná prezentace dobra v politice (ano, i prezident je politik) nestačí. V drsném světě médií, marketingu a politických ambicí se s pouhým "nadšením pro věc" prorazit nedá. Politika je hodně o různých dohodách, o nepřetržitém rvaní (to je jedno jakých) názorů do médií a o jasných názorech na věci, které vůbec tak jasné nejsou. Takže bohužel.