Antonín Rašek: Držíme si dvě želízka v ohni?

22.12.2016 16:00

Víceproudá nebo vícekolejnost české zahraniční politiky je patrná už od listopadu 89. Existovala za prezidenta Václava Havla, jeho nástupce Václava Klause i nyní za Miloše Zemana.

Antonín Rašek: Držíme si dvě želízka v ohni?
Foto: mzv.cz
Popisek: Ministerstvo zahraničních věcí

Vztahujeme-li téma k Hradu, je tomu proto, že za zahraniční politiku je sice podle ústavy odpovědná vláda, ale právě prezidenti jako silné osobnosti se vždy nejvýrazněji od vládních orientací odlišovali. Samozřejmě nejen oni, jiné zahraničně politické směřování prezentovala většinou i opozice.

Naše republika jednotnou zahraniční politiku prostě neměla a nemá. To vystavuje českým politikům špatné vysvědčení a staví ČR na mezinárodní scéně mnohdy do obtížně řešitelných situací.

Tři základní směry

V zahraniční politice můžeme identifikovat tři základní směry. Zatímco u Hradu je patrná převaha ekonomické diplomacie a zčásti politická orientace východním směrem, liberální a konzervativní opozice prosazuje lidská práva a orientuje se výrazně na Západ a zejména na USA; i když zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem toto směřování poněkud rozkolísala.

Politicky heterogenní koaliční vláda podle okolností a aktuálních témat obvykle nepřekračuje hranice mezi oběma směry a převážně se orientuje na Západ, aniž se odvrací od vztahů s Ruskem a Čínou. Po poslední návštěvě dalajlámy jeden bývalý ministr řekl, že samostatnou zahraniční politiku má i ministerstvo kultury.

Z uvedeného stavu lze vyvodit, že konfrontace se odehrává především mezi prezidentem Milošem Zemanem a zastánci odkazu Václava Havla. Jako bychom si tak zároveň drželi dvě želízka v ohni.

Hrad si hledí Ruska a Číny, Havlovi stoupenci Západu

Vzhledem k nové globální situaci, kdy na světovou arénu vstupují noví silní aktéři, Hrad se orientuje na nejvýznamnější z nich, na Čínu a Rusko. Není to v rozporu s vládní politikou, která ale tento nový trend tak nezdůrazňuje, nesměřuje k němu jednostranně a daleko více preferuje vazby ČR na EU a NATO.

Opozice ochránců lidských práv podporovaná pravicově orientovanými think-tanky vládě vytýká, že její zahraniční politika nenapomáhá soudržnosti české společnosti, i když nepopírá určitou ekonomickou a politickou stabilitu země.

V konfrontaci se zhoršující se mezinárodně politickou situací a narůstající migrační krizí je podle nich vícekolejnost české zahraniční politiky stále zřetelnější a tím i nebezpečnější. Převážná část společnosti i politických stran včetně opozičních na rozdíl od stoupenců lidských práv chápe migraci jako bezpečnostní hrozbu.

Migrace scénu rozděluje

Přes počáteční kritický odstup se však k našemu kritickému názoru na migraci postupně přiklání i ostatní Evropa. Nelze proto přijmou názor ochránců lidských práv, že u nás sílí izolacionalismus a lidé víc věří konspiračním teoriím. A už vůbec není možné souhlasit s tím, že postoje k uprchlíkům českou společnost rozdělují, protože v máločem je tak jednotná.

Za této situace je zvláštní, že za hlavní příčinu údajných zahraničně-politických nezdarů je označován prezident. V republice je totiž převážně oblíbený, což jeho odpůrci označují za důsledek jeho populismu. Nejvíce poté je mu vyčítán právě pragmatický postoj k Rusku a Číně, které jsou pro stoupence lidských práv primární bezpečnostní hrozbou.

Kritici mají pravdu v tom, že česká zahraniční politika postrádá jasnou vizi, cíle a z nich vycházející strategii. Přesto lze konstatovat, že se v zahraniční politice postupně daří překonávat dosavadní empiricko-intuitivní přístup a nahrazovat jej empiricko-analytickým pojetím.

Od unipolarity k multipolaritě

Je zřejmé, že svět se vyvíjí od unipolarity k multipolaritě. Tím, že se objevili noví světoví aktéři, v české společnosti to logicky muselo vést i k určité polarizaci nového typu. Modifikují se i naše přístupy k EU a NATO, v nichž se učíme aktivněji prosazovat své cíle, např. prostřednictvím V4.

Konkrétně se to projevuje v obezřetnějším přístupu k eurozóně a k TTIP, tj. k projednávaným ekonomickým vztah EU a USA. To rozhodně nelze hodnotit jako snahu o rozkol, ale naopak o příznak růstu politického sebevědomí, posilování suverenity a odhodlání prosazovat národní zájmy.

Ale nejde jen o naše zájmy. Situace v EU je vážná. To před nás staví povinnost přispět po přijetí brexitu k překonání desintegračních tendencí a nalézat efektivnější cesty budoucího rozvoje. Možná se tím pro nás i ostatní středo- a východoevropské země vytváří příležitost vytvářet nový obraz Evropy.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

{

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…