Vztahujeme-li téma k Hradu, je tomu proto, že za zahraniční politiku je sice podle ústavy odpovědná vláda, ale právě prezidenti jako silné osobnosti se vždy nejvýrazněji od vládních orientací odlišovali. Samozřejmě nejen oni, jiné zahraničně politické směřování prezentovala většinou i opozice.

Naše republika jednotnou zahraniční politiku prostě neměla a nemá. To vystavuje českým politikům špatné vysvědčení a staví ČR na mezinárodní scéně mnohdy do obtížně řešitelných situací.

Tři základní směry

V zahraniční politice můžeme identifikovat tři základní směry. Zatímco u Hradu je patrná převaha ekonomické diplomacie a zčásti politická orientace východním směrem, liberální a konzervativní opozice prosazuje lidská práva a orientuje se výrazně na Západ a zejména na USA; i když zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem toto směřování poněkud rozkolísala.

Politicky heterogenní koaliční vláda podle okolností a aktuálních témat obvykle nepřekračuje hranice mezi oběma směry a převážně se orientuje na Západ, aniž se odvrací od vztahů s Ruskem a Čínou. Po poslední návštěvě dalajlámy jeden bývalý ministr řekl, že samostatnou zahraniční politiku má i ministerstvo kultury.

Z uvedeného stavu lze vyvodit, že konfrontace se odehrává především mezi prezidentem Milošem Zemanem a zastánci odkazu Václava Havla. Jako bychom si tak zároveň drželi dvě želízka v ohni.