Jde o úplatky, označované také jako „mlčné“, o tučné dividendy zavazující vlastníky půdy, takto mnohdy „bankstery, či zemědělce z Václaváku“  k produkční nečinnosti.  Zemědělská politika EU však postupně zařídila ztrátu potravinové suverenity nových členských zemí, včetně ČR. Stalo se tak zásluhou centrálně řízeného produkčního útlaku formou Společné Zemědělské politiky (SZP), jinak Common Agricultural Policy, (CAP). Pokud se nechceme jako kmenoví příslušníci středoevropské civilizace pod německým a francouzským dirigizmem, jako národ neschopný konkurence, nadále živit převážně kuřaty z Thajska, hovězím z Argentiny, vepřovým z Číny, při dovozu etylalkoholu produkovaného z biomasy v Brazilii, musí celý národ vzít na vědomí, všechny důsledky posttotalitního režimu. Klausova privatizační politika s neviditelnou rukou trhu, doplněná o tržní globalizaci, měla a má svůj přímý projev předvším v úpadku národního hospodářství, jmenovitě agrárního a potravinového  sektoru. Je tomu tak v důsledku absence dlouhodobé reálné vládní koncepce a strategie, v důsledku nastolení atmosféry politické i finanční malverzace v průběhu posledních dvaceti let , jakkoliv se střídaly LIB a LAB vlády.   

Pod taktovkou politiků liberárlního zaměření došlo kromě jiného k „deetatizaci“ nedílné povinnosti a zadání státu, daného potravinovým právem. Náš současný politický a státní systém se opírá o zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle tohoto zákona je veřejná moc (ne)odpovědná za předpokladu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, anebo že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí.  Občanská společnost však ve své až naivní kredibilitě svěřila svoje „potravinové právo“ zcela důvěřivě klamavým mocenským působnostem politických, státních, vládních i nevládních establishmentů. Opomenula tak realitu, že „neregulovaný tržní systém je neslučitelný s požadavky na udržitelnost světového, ale i českého zemědělství, protože mění lidské bytosti i přírodu ve zboží, exploatované za účelem zisku až do vyčerpání a kolapsu“ (Doc ing  Seják). 

„Cílem nové politiky CAHP (Community Animal Health Policy) je zásadně veřejné zdraví a bezpečnost potravin - ( Copa/Cogeca, Brusel 23.9.2007)“. Nedílným zadáním každého státu je tak péče o potravinovou bezpečnost a také o ochranu veřejného zdraví.  Vládní „Strategie zajištění bezpečnosti potravin v ČR po přistoupení k EU č.j.1277 ze dne 15.12.2004“, jakož i „Národní strategický plán rozvoje venkova, Zpravodaj MZe ČR, květen 2006“ a další vládní i nevládní edikty v ČR se však při dlouhodobé součinnosti se „Společnou Zemědělské Politikou EU“, v provozní realitě podobají spíše „jízdě na mrtvém koni“. Česká agrární politika v celém dvecetiletém období posttotalitního režimu totiž představuje více politiky a byrokracie než sedlačení a ekonomiky, více „hašení“ a léčby než zdravé prevence a selského rozumu . Tento stav nemůže vyřešit ani „health-check“ SZP, ani coupling, nebo decoupling přímých plateb EU, nebo sama „ high level group“ (HLG), či početné, leč nezávazné Copa-Cogeca „tiskové výstupy“ z Bruselu, stejně tak ani vládní, ale přece jen „tupé škrty“, nebo poslední „hasičské“ rozhodnutí MZe ČR, že „Zemědělci dostanou na chov krav a ovcí dvojnásobek “.