Po Breivikovu útoku v Oslu (77 obětí) se hovořilo o četných štvavých webech, které ho svým obsahem k útoku inspirovaly. Stejně tak po útoku Timothy McVeigha v Oklahoma City (168 obětí) byla tématem snadná dostupnost neonacistické literatury. McVeigh totiž našel inspiraci v neonacistickém sci-fi románu Turnerovy deníky.

Podobně po útocích v londýnské hromadné dopravě (56 obětí) i posledních pařížských vraždách se pozornost upírá k šíření myšlenek nenávistných džihádistů. Někteří dokonce hovoří i o zákazu islámu jako takového. V tomto případě jde o zvláštní paradox, neboť vraždy jsou velmi často považovány za jakýsi symbolický útok na západní svobodu projevu a jejich oběti jsou pak stylizovány do role mučedníků, kteří prolili krev v boji za tuto zásadní hodnotu.

K potírání svobody dochází již dnes. Právě ve Francii v reakci na vraždy v Charlie Hebdo došlo k mnoha případům represí vůči lidem, kteří jen využívali svého práva na svobodu projevu. V roce 2013 totiž francouzský parlament schválil zákon proti přímému či nepřímému schvalování terorismu. A tak ve stejný den, kdy vyšlo nové číslo Charlie Hebdo s čerstvou porcí karikatur proroka Mohammeda, byl zatčen komik Dieudonné. Napsal totiž na Facebook větu „Cítím se jako Charlie Coulibaly.“

Dieudonné přitom v minulosti o chlup unikl opletačkám s dalším francouzským zákonem proti svobodě projevu, který platí už od roku 1990. Pozval totiž v rámci svého vystoupení na podium známého popírače holokaustu Roberta Faurissona. Problémům se vyhnul jen tím, že se k jeho teoriím raději nijak nevyjádřil.

Jedním dechem nutno dodat, že existuje i tendence potírat „hate speech“, která by naopak mohla urážet cítění muslimů a provokovat jejich nechvalně proslulou extrémní část. Příkladem za všechny je další pokus o perzekuci nizozemského odpůrce islámu Geerta Wilderse.