Přestože je mým cílem stát minimalizovat, tak nejsem příznivce směrů, které tvrdí, že stát je možné eliminovat zcela a vše je možné zajistit silou jednotlivců. Základní činnosti, které do správy státu dle mého názoru jednoznačně patří, jsou obrana, páteřní a kritická infrastruktura, základní (naprosto minimální) sociální politika, zahraniční politika a finance týkající se těchto oblastí. Pokud se nechceme vrátit do doby rodových klanů, tak tyto činnosti nemůžeme zajistit jinak než na centrální úrovni.

Nezbytným předpokladem pro to abychom byli s tím jak stát správu těchto činností vykonává je však důvěra v něj a v to, že opatření, která vyhlásí, je schopen vykonávat a prosazovat aniž by sám sebe (tím pádem samozřejmě nás všechny) nějak zásadně poškodil. V tom vidím jádro pudla dnešních dnů a dnešního konání státu. Stát vyhlašuje opatření která jsou nezákonná, nevymahatelná a (to vidím jako nejhorší) směšná.

Vyhlašování nezákonných (nebo minimálně sporných opatření) vidím jako první a základní problém. Tento problém zde je samozřejmě od nepaměti. Naplno vypukl v posledních měsících a zcela oficielně byl přiznám posledním ministrem zdravotnictví, který zcela otevřeně vyhlašuje opatření s dobou platnosti “...než to zruší soud”. Stát a jeho vrcholní představitelé by měli sami nejpřísněji dbát toho, aby jejich jednání bylo v souladu s právním řádem tohoto státu. Pokud zjišťujeme, že nelze řídit stát bez porušování aktuálně platných zákonů, je nutné provést velmi důkladnou revizi právních norem a přistoupit k jejich zásadnímu zjednodušení. Naprosto zřetelně je v tomto případě jasné, že méně znamená více.