Nemohu mlčet

V posledních týdnech jsme byli svědky projevů nespokojenosti některých katolických teologů a intelektuálů s tím, jak zejména na politické scéně působí pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka. Vzhledem k tomu, že každý pokřtěný je také občan této demokratické společnosti, má plné právo na vlastní politické přesvědčení a názory na veřejné záležitosti. Zmíněné právo přísluší i otci Dominikovi, jenž své postoje pochopitelně vyjadřuje a rovněž se řídí určitou politickou strategií, která je podle jeho mínění v dané situaci tou nejlepší službou dobru katolické církve v našich zemích.

Zde se ale poctivě věřící katolík s otcem Dominikem v nejedné konkrétní záležitosti nemusí názorově shodovat. V dané souvislosti je proto svrchovaně vhodné připomenout si dobře známé augustinovské pravidlo našeho církevního soužití: V tom nejzásadnějším, jako je víra v Trojjediného, v Kristovo plné božství a lidství atd., mezi námi panuje hluboký souzvuk; v ostatním, a sem patří politická problematika i otázka již míněné strategie, se musí uplatňovat odpovědná svoboda, a proto se také objevuje nevyhnutelná názorová rozrůzněnost; ze všeho pak má vyzařovat naše vzájemná úcta a láska. A právě třetí pravidlo církevního soužití je tím nejpodstatnějším, na co se bohužel tak snadno zapomíná.

Nemíním na tomto místě hájit politická stanoviska otce Dominika, protože i já s něčím souhlasím, zatímco jiné jeho názory a konkrétní kroky ve mně vyvolávají určité otazníky. Rozhodně si ale nepřeji, aby ve mně přicházela zkrátka úcta k osobě mého pastýře, nástupce apoštolů v jejich zvěstovatelské službě, respekt k bratrovi i svědkovi víry v našeho Pána, který byl pro svou víru vězněn v temných dobách komunistické totality. Podotýkám, že přitom nejde tolik o otce Dominika jako o mně samotného a mé vlastní duchovní zdraví. Poctivě přiznávám, že občas podlehnu slabosti a v soukromém rozhovoru vyřknu na adresu svého pastýře slova, kterých potom při zpytování svědomí musím litovat.