David Karásek: Psychotesty sem, psychotesty tam

Argumentují zejména tím, že mnoho (i když zdaleka ne všechny, ani většina) států Evropy má již povinné psychologické vyšetření zavedeno. S pochybným výsledkem, dodal bych já. Například sousední Slovensko zavedlo povinné psychotesty po masakru v Devínské Nové Vsi před pěti lety. Od té doby už tam byly další tři masakry, jejichž pachatelé psychotesty prošli – jeden z nich byl dokonce policista.

I u nás už došlo k případům, o kterých by poslanec Gabal asi raději nemluvil. Například loňská vražda v pražských Záběhlicích. Pachatel byl schizofrenik, který si celé měsíce před činem chodil stěžovat na policii, že mu soused z reproduktorů pouští do bytu hlasy. Dokonce se to snažil dokázat nahrávkou těch hlasů, na které pochopitelně nic nebylo – ale on to tam slyšel. Když nakonec opravdu spáchal vraždu a policie prohledala jeho byt, nalezla tam nejen plán dalších sedmi vražd, ale také odborný psychologický posudek klinického psychologa, který vypovídá o tom, že posuzovaná osoba je způsobilá k držení zbrojního průkazu a odpovídá požadavkům k prodloužení platnosti zbrojního průkazu. Posudek byl datován patnáct dnů před vraždou. Jak je možné, že klinický psycholog na schizofrenikovi nic nepoznal ani tak krátkou dobu před spácháním činu? Nevím – ale troufám si odhadnout, že pachatel, ač vyšinutý, nebyl hloupý a psychologovi o hlasech prostě neřekl.

Zastánci povinných psychotestů je prezentují jako vědeckou a spolehlivou metodu, jak odhalit jedince, kteří by se zbraní byli nebezpeční – a přitom důrazně trvají na tom, aby o takovém vyšetření byl povinně zpraven ošetřující lékař a zanesl to do zdravotní dokumentace. Prý by se totiž mohlo stát, že když jeden psycholog nebezpečného jedince odhalí, ten půjde k jinému psychologovi a u toho projde.

Vnucuje se mi tu otázka: pokud je to spolehlivá vědecká metoda, neměla by u stejného člověka vždycky dávat stejný výsledek bez ohledu na to, kdo ji administruje? A pokud je zde možnost omylu, jak vlastně víme, že se mýlí ten psycholog, který posudek vydal, a ne ten, který ho odmítl?

Já sám nejsem psycholog, takže jsem se raději zeptal někoho, kdo jím je. PhDr. Jiří Brančík je primář psychologického oddělení Vojenské nemocnice Brno a rozhovor s ním na toto téma byl velmi zajímavý a poučný.

„Plošně administrovaná psychologická vyšetření jsou velmi špatnou metodou pro odhalení nebezpečných jedinců, a to z několika důvodů.

Za prvé, chování jednotlivce v určité situaci určují nejen jeho psychické předpoklady, ale i okolnosti té situace. My můžeme do určité míry zjistit, jaký člověk to je, ale nemůžeme odhadovat, jak se bude v budoucnosti chovat, protože nevíme, co se mu stane a do jaké situace se dostane. Nelze objektivně odhadnout chování jednotlivce v krizové situaci, protože těch potenciálních krizových situací je nepřeberné množství, a každý rozdíl může a nemusí zapříčinit rozdílný výsledek.

Dalším problémem jsou právě ty krizové situace. My je při běžném vyšetření nedokážeme navodit. Vyšetřovaný může mít tendenci jednat ve stresu zkratkově, ale to já v ordinaci nepoznám, protože tam právě v tom stresu není. Ke zjištění takových osobnostních rysů potřebuji další informace – například od rodiny, spolupracovníků, policie atd. - o tom, jak se ten člověk v určité situaci choval. Každý takový údaj je kousek pevného základu, na kterém se dá stavět nějaký závěr. Ale u cizího člověka, o kterém nevím nic víc, než co mi sám řekne...tam bych opravdu na žádné testy raději nespoléhal.

Jedna z těch klíčových vlastností, o které se laicky předpokládá, že ji psychotesty odhalí, je nízká schopnost sebeovládání. To je ve skutečnosti jedna z nejhůře zjistitelných věcí. K oběma předchozím problémům zde přistupuje ještě to, že sebeovládání – na rozdíl třeba od reakční doby nebo paměti – nemá žádnou jednotku nebo míru, kterou by se dalo měřit. Tento rys osobnosti nelze objektivně kvantifikovat, proto každý závěr o jeho dostatečnosti nebo nedostatečnosti je nutně do značné míry subjektivní. To také znamená, že do každého takového závěru se promítá nejen osobnost posuzovaného, ale i posuzujícího; například pokud má posuzující psycholog předsudky vůči držení zbraní, téměř jistě to bude mít na jeho závěry určitý vliv.“

K tomu poslednímu mohu i já přidat určitou zkušenost, i když naštěstí ne vlastní. Účastnil jsem se soudního přelíčení, kde se posuzovala právě oprávněnost obrany střelnou zbraní. Soudní znalkyně v oboru psychologie předkládala posudek na obránce, který byl pro držitele zbraně celkem typický: „Dobře socializovaný, nekonfliktní, s okolím vychází dobře...“, až na konec: „...jeho zájem o zbraně ukazuje na zvýšenou agresivitu, proto i v případě osvobozujícího rozsudku doporučuji zbrojní průkaz a zbraně odebrat.“ Když se obhájce zeptal, jestli u obviněného našla ještě nějaké jiné známky zvýšené agresivity než zájem o zbraně, sjela ho pohledem a vyštěkla: „Já myslím, že to stačí!“ Docela by mne zajímalo, kolik lidí by asi úspěšně prošlo psychotesty na zbrojní průkaz u psycholožky, která samotný zájem člověka o zbraně považuje za dostatečný důvod ho k nim nepouštět.

Tolik teorie a praxe. Já bych ale rád přidal ještě svůj laický, občanský pohled na věc.

V první řadě podporuji zapojení psychologů do praxe udělování a držení zbrojních průkazů tím způsobem, který naznačuje i doktor Brančík: pokud držitel zbraně (nebo vlastně kdokoli) vykazuje konkrétní známky nějaké duševní nerovnováhy takovým způsobem nebo v takové míře, že to vzbuzuje obavy o bezpečnost jeho nebo okolí, pak je asi na místě přezkoumat, jestli se s ním něco neděje – už proto, že takový člověk může být nebezpečný i beze zbraně. To je nejen rozumné, ale může to být i velmi účinné, protože ty konkrétní známky mohou být právě těmi důležitými informacemi, které psycholog potřebuje ke správnému hodnocení situace.

Ohledně občanských práv je tu jistá analogie s trestním řízením. Aby policie mohla zahájit vyšetřování, nemusí mít stoprocentní důkazy – ty jsou vyžadovány až u soudu. Přesto ale platí, že policie nemůže zahájit trestní řízení s úplně prázdnýma rukama: pokud chce někoho oficiálně prohlásit za podezřelého, musí být aspoň schopna konkrétně uvést z čeho ho podezírá a proč. Pokud by držitel zbraně vykazoval konkrétní známky duševní choroby (třeba ty zmíněné hlasy), tak mi požadavek na přezkoumání jeho duševního stavu přijde celkem fér.

Pánové Gabal a Jurečka si to ale představují jinak. Jejich přístup by se dal shrnout takto: „Budiž do zákona zaveden předpoklad, že každý, kdo má nebo chce zbraň, je duševně narušený a nebezpečný. Tento předpoklad budiž bez dalšího považován za prokázaný, dokud jej podezřelá osoba na vlastní náklady nevyvrátí.“

Diví se snad někdo, že držitelé zbraní proti tomu protestují? Že mají být kolektivně prohlášeni za magory na základě excesů několika jednotlivců, a takové paušální nařčení založené na kolektivní vině mají na vlastní náklady vyvracet? Připomněl bych tu, že držitelé zbraní jsou skupina, která je prokazatelně bezúhonná (to je podmínka, která se kontroluje při vydání zbrojního průkazu i průběžně po vydání). Nemají snad bezúhonní občané právo chtít od zákona a zákonodárců, aby je nechali na pokoji, nebo se k nim aspoň chovali podle základních zásad právního státu? Pokud si pánové Gabal a Jurečka myslí, že ne, pak by možná bylo dobré před dalšími volbami udělat maximum pro to, aby jejich pracovní místa dostal někdo jiný.

Autor je mluvčí LEX z.s. - Sdružení na ochranu práv majitelů zbraní