Starý světový řád, na který jsme si zvykli během 90. let minulého století a první dekády století nynějšího, se svými krizemi a problémy, do detailu popsanými v nesčetných autoritativních publikacích na obou stranách Atlantiku, tak ten světový řád je už pryč. Není jen na nemocenské a ani neodjel na dovolenou. Prostě skonal. Zemřel, vydal se na cestu za svým stvořitelem, zabalil to, natáhl bačkory a ztratil se v davu neviditelných. Už je z něj bývalý světový řád. 

Pokud přetočíme čas na počátek 80. let, snadno si vzpomeneme, jak SSSR stále vládl polovině Evropy a významně ovlivňoval nezanedbatelnou část světa. K tomu pořád ještě prskala světová socialistická revoluce, prosovětské režimy se dostávaly k moci tam či onde na planetě a chór prohlášení jejich lídrů zněl více méně unisono. Podnikali poutě do Moskvy, jako by to byla Mekka, a posílali tam i své slibné mladé kádry, aby se naučili, jak vše dělat po sovětsku. Sovětská technologie dál činila působivé kroky: v polovině 80. let Sověti na oběžnou dráhu vypustili zázračnou vesmírnou stanici Mir, zatímco sondy Vega byly vyslány ke studiu Venuše. 

Vedle těchto obvyklých a zažitých pravidel a principů, jimiž se řídila „rudá“ půlka planety, nastupoval ale zároveň pokročilý rozklad, přičemž jak v centru, tak i na periferii začal vznikat zcela jiný systém. Sedm let na to SSSR zkolaboval a světový řád se změnil, ale mnozí lidé této změně prostě nedokázali uvěřit. Na počátku 90. let mnozí politologové sebejistě tvrdili, že to, co se odehrává, je ve skutečnosti jen mazaný plán Kremlu modernizovat sovětský systém, který by – už pod novou značkou – pak znovu začal dobývat svět. Lidé rádi mluví o tom, čemu si myslí, že rozumí, a je jim jedno, zda probíraný předmět vůbec existuje.

A co vidíme dnes? Říše, která si sama říká „Západ“, stále tvrdí, že je ekonomickou a technologickou vedoucí silou, chce dominovat i vojensky, ale utrpěla mezitím morální porážku, jejímž důsledkem je zároveň těžká porážka ideologická.

Je to prosté.