Před několika týdny jsem ve svém zamyšlení zmínil naše národní věrozvěsty – svaté bratry Cyrila a Metoděje, kteří byli papežem Janem Pavlem II. prohlášeni za spolupatrony Evropy. Byli tak přiřazení ke svatému Benediktovi, který je právem pokládán za duchovního inspirátora evropské civilizace.  

V době zmatků, kdy končí západořímská říše a Evropa je sužována nájezdy a stěhováním národů, mimo bezmocnou státní správu tu vznikají kláštery benediktinů jako oázy a útočiště vzdělanosti a smysluplnosti. Zajímavým odkazem dokázali přetavit dědictví antiky pro užití křesťanství – ať už v oblasti školství, sociální práce, ale i zemědělství či uměleckých řemesel.  

Benediktinské kláštery dokázaly povznášet své široké okolí. Jejich heslo „Modli se a pracuj – Ora et labora“ je věru použitelné i dnes. Také na našem území vznikly význačné kláštery, z nich řada figuruje v našem duchovním životě po staletí a je živá i dnes: je tu Břevnov, klášter sv. Jiří na Pražském hradě, klášter v Podlažicích, Opatovicích, Rajhradě na Moravě či klášter sázavský.  

Právě ten dokázal propojit dědictví iroskotské mise s dědictvím cyrilometodějským. I klášter v Emauzách za Karla IV. je jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Není jistě náhodou, že i náš svatý Vojtěch byl benediktinem.  

Svatý Benedikt z Nursie je tak zakladatelem prvního západního mnišského řádu a jeho regule, tedy řehole, jsou čteny a používány dodnes. Až tedy při svých prázdninových cestách u nás i v zahraničí navštívíte některý z benediktinských klášterů s obrovskou knihovnou, krásnou výzdobou kostela a přilehlými lesy a rybníky, vzpomeňte, že to je oáza pro ducha i tělo, které většinou lze na požádání na pár dní využít, abychom v tichosti a radosti mohli zvážit své životní cesty.