V předvečer prvního výročí úmrtí prezidenta Václava Havla sloužil pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP 17. prosince 2012 rekviem v kostele sv. Anny, který nyní slouží jako duchovní místo k setkávání známé pod názvem Pražská křižovatka.

Zítra to bude rok, kdy sdělovací prostředky na celém světě oznamovaly, že zemřel Václav Havel, prezident země, která díky jeho neúnavnému odporu vůči komunistické diktatuře se mohla stát opět samostatným a suverénním státem. Byly to okamžiky bolesti a smutku. On byl symbolem, že to, co se jevilo po tolik let a po tolika zklamáních nemyslitelným, je možné, je pravdou, je skutečností. Prasklo to! Pouta byla zlomena! Mohl jsem 24. prosince 1989 o půlnoční po 15 ti letech vystoupit na kazatelnu dominikánského kostela sv. Jiljí v Praze a s pohledem na Tebe opakovat slova proroka Izaiáše (Iz 9, 1-3)

„Lid, který kráčel ve tmách, uviděl velké světlo, obyvatelům temné země zazářilo světlo. Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost, oni se před tebou radují, jako se člověk raduje při žních, jako se jásá při dělení kořisti. Neboť jařmo, které jej tížilo, tyč položenou na jeho ramenou, hůl jeho utlačovatele jsi zlomil jako onoho dne v Midianu.“

Léta naší svobody plynula jako voda ve Vltavě, což nám rok co rok připomíná Smetanova Má vlast na počátku jara. Dvakrát to bylo jaro: 1945, jako i 1968. Ani jednou z těchto dvou případů se nenaplnila vize svobody. Ten záblesk byl vždy krátký a vyhasl. Potřetí, byl to čas Adventu, byl to vánoční čas, kdy můj předchůdce kardinál Tomášek ti žehnal 29. prosince 1989 ve svatovítské katedrále s dojetím a se zlomeným hlasem. Od té doby vyrostla celá nová generace ve svobodě.