Jako držiteli svatovojtěšského stolce a arcibiskupu pražskému (nejsem placen Vatikánem, jak se mnozí domnívají, ale Arcibiskupstvím pražským) mi byla v posledních měsících vyplácena základní mzda 23 710 Kč. Po zaplacení povinných odvodů a daní mi zbývá něco přes 18 tisíc Kč čisté mzdy. Náklady si oproti předpokladu pana Bati hradím sám: v budově Arcibiskupství platím každý měsíc za dvoupokojový byt nájemné 6700 Kč, 1200 Kč za energie a inkaso. Na režii společné kuchyně každý měsíc přispívám 3 000 Kč, a za 1500 Kč si hradím své místo v klášteře. 500 Kč pak činí příspěvek v programu Adopce na dálku pro Kemala Prashanta, který už studuje kněžský seminář a kterého snad brzy přivítám i u nás. Měsíčně si také 1500 Kč spořím. Mé nutné měsíční výdaje tedy činí kolem 15000 Kč. Měsíčně také utratím asi 3000 tisíce korun za knihy; dále pak za soukromé cesty a občasnou podporu charitativních projektů. I když se to může zdát některým lidem podivné, úloha biskupa spočívá také v soustavném studiu nových textů, cestách, udržování společenských kontaktů a charitě.

Nemovitosti, ani automobil nevlastním (k dispozici mám služební vůz Škoda s řidičem). Odškodnění, které mi bylo přiznáno za věznění komunistickým režimem, jsem věnoval na podporu vydávání tematicky zaměřených časopisů. Za dobu dvaceti let u rýsplotny v plzeňské škodovce jsem si navykl na hospodaření se základním dělnickým platem. Dodnes tedy všechny své výdaje poměřuji svým tehdejším platem 2 700 Kčs. Situace rodin, které musejí vyjít s menším platem, než biskup je mi tedy srozumitelná. Aby nebyl dojem o neúměrně vysokých platech duchovních, mělo by také zaznít, že biskupské platy patří mezi duchovními k těm nejvyšším. Mnozí kněží a řádové sestry pracují v náročných podmínkách s nárokem na řádově nižší odměnu.