Eman Pluhař: Jak dostat Dům kultury Ostrov na seznam kulturního dědictví

V roce 1945 se vláda usnesla, že si Sovětský svaz může těžit v Krušných horách uranu kolik chce, aniž by zřejmě věděla, co činí, a co těžba nerostných surovin v Sovětském svazu znamená ( kolonie, vězňové, lágry a doly ). Navíc v situaci, kdy se žadatel netajil spěchem a účelem plánované těžby a prohlásil, že „Američané prohlásili...že atomová puma se bude vyrábět jen u nich v Americe. Avšak totéž chtějí též vyráběti v SSSR...“ (citát z Aktové noticky z jednání se zástupci Sovětského svazu na podzim 1945). A aniž by stanovila cenu, za kterou je ochotna surovinu, která byla dle zákona ve vlastnictví lidu, Sovětskému svazu přenechat.

Netrvalo dlouho a hranice kolonie vedla městečkem Ostrov nad Ohří. Další hranice postupně obehnala uranové doly, Jáchymov a přibyly nakonec další a další komunistické lágry, a v centru samotného srdce temnoty i velitelství pro 10 459 sovětských odborníků s vojenskou hodností (na obou stranách česko-německé hranice), hlavní správou, nočními sanatorii, sovětským geologickým průzkumem a komplexem chemických laboratoří. Před prahem kolonie v Ostrově posléze všechno zastírala grandiózní budova Domu kultury. Střechu zdobilo sousoší sovětských hrdinů v čele s horníkem, doprovázeným na jedné straně kolchoznici s otýpkou a na druhé asi sovětským poradcem (se svitkem plánů). Autorem díla byl vězeň a možná se pomstil. Ale časy se mění. Na dnešních webových stránkách Domu kultury Ostrov je už palác Domu kultury Ostrov veden pod názvem České dědictví UNESCO. Dalším krokem kulturního uznání by byl už jen zápis do známého seznamu kulturního dědictví lidstva.

Dům kultury a sovětská kolonie

Hned na to dorazily do Ostrova nad Ohří první transporty. Přivážely německé zajatce z lágrů v Sovětském svazu. Známá je trasa z lágru Ulič z Povolží přes Brest-Litovsk, Frankfurt nad Odrou, a odtud již se zabedněnými dveřmi a okny vagonů přes Kottbus, Drážďany, Karlovy Vary do konečné stanice Ostrov. Z vlaků nakonec vystoupilo přes 4000 německých zajatců a v kolonách s eskortou československé armády šlapalo do kopce k Jáchymovu a nad město. Tam už stavební jednotky sovětské armády připravily koncentrák. Byl stejný jako v Sovětském svazu, měl sovětský provoz, sovětského velitele a dozorce. Němci museli ale formálně pracovat jako zaměstnanci právě založeného těžebního podniku Jáchymovské doly, který kryl , že Sovětský svaz provozuje těžbu surovin na území cizího státu. A navíc vlastně na náklady cizího státu, jako správná koloniální mocnost. V německé části revíru, kam se těžba rozšířila o něco později, byla právní forma podniku a cenová konstrukce poněkud jiná, ale sledovala stejný cíl. Nejdříve uran těžil sovětský státní podnik na území své vlastní okupační zóny a měl formu akciové společnosti s názvem sovětská akciová společnost Bismut. Ta se později přejmenovala na smíšenou sovětsko-německou akciovou společnost (SDAG).Strategie byla stejná, nacpat se do těžby nebo spolutěžby pod tou či onou záminkou, poskytovat rozvojovou pomoc a neplatit royalties (tržní cenu). V případě Československa se vagony rudy vytěžené podnikem Jáchymovské doly prostě v Ostrově předaly zástupci sovětské části Smíšené sovětsko-československé komise a „bezplatným převodem“ odvezly do SSSR. Tím byla celá transakce uzavřena. V britském systému „indirect rule“ se cena domlouvala alespoň s místními pohlaváry, v sovětském systému se nějaká cena měla domlouvat ve smíšené československo-sovětské komisi. Nějaké náklady Sovětský svaz měl z provozu kolonie nutné pro tento druh loupeže nerostných surovin.Německé zajatce propustili po roce 1948 a nahradili je zčásti civilní zaměstnanci, pro které se stavělo sídliště Ostrov s Domem kultury, a zejména početní političtí vězni po státním převratu, pro které se stavěly další a další koncentrační tábory. Ke dni slavnostního otevření Domu kultury pracujícího lidu v roce 1955 se počet politických vězňů zvýšil nad 15 000 a komunistických lágrů v horách nad Ostrovem bylo už šestnáct.

Dům kultury a Věž smrti

Sochař Jaroslav Šlezinger byl v roce 1951 přesunut z lágru do lágru, tentokrát na práci v „třídírně“ uranové rudy v předměstí Ostrova (lágr Vykmanov). Třídírna se známou sedmiposchoďovou věží (Věž smrti) ve tvaru zvonice byla primitivním sovětským vynálezem na třídění prachu z rozemleté uranové rudy. V celém revíru vytěžená ruda se svážela do bunkrů v přízemní budovy, ručně u běžícího pásu vytřídila a v kulových mlýnech rozdrtila na jemný prach, který se korečkovým výtahem vyvážel na špičku věže. Odtud se propadal přes síta do přízemí a v proudu vzduchu dělil na lehčí a těžší složku. V tomto stylu výroby uranového koncentrátu byly u osazenstva (vězně i dozorce) pracujícího v radioaktivním prostředí běžná rakovinná onemocnění . Časté poruchy jako ucpaná síta lapačů v hermeticky uzavřeném prostoru, se daly odstranit pouze ručně. To byla samozřejmě práce pro vězně. V propašovaném dopise J.Šlezingera se dochovalo následující svědectví: „ S modlitbou jsem otevřel uzávěry. Vše vypadalo prostě a nevinně, 20 cm pokrývka nejjemnějšího prachu mě přivítala v tichosti, tisíce paprsků smrti neviditelně začalo působit-žádná bolest, jen slabý pach jako zkažený vzduch, jiného nic...“. Vysoký počet nemocí z ozáření zřejmě neunikl pozornosti velitelství lágrů, protože bylo zavedenou praxí, že nemocní vězni byli propouštěni, aby zemřeli doma. Pro práci v radioaktivním prostředí „věže“ byli vybírány zvlášt nepohodlné osoby, kněží, členové demokratických stran, vězni s vysokými tresty jako Jaroslav Šlezinger (velezrada, 23 let) anebo s kázeňskými tresty z jiných lágrů. V roce 1954 byl jako známý sochař vybrán pro sochařské práce na dostavovaném Domu kultury v Ostrově a přeložen z uranové třídírny do sochařského ateliéru zřízeného v blízké věznici Vykmanov. Dům kultury s jeho sousoším na střeše budovy byl slavnostně otevřen 1.5.1955, ale dva měsíce později Jaroslav Šlezinger zemřel na rakovinu plic. Jirka Löwy, mladý sociální demokrat z Liberce, podal ve svých vzpomínkách též zprávu o práci v hermeticky uzavřeném lapači uranového prachu. Byl nakonec z lágru a na svobodu propuštěn s nevyléčitelnou rakovinou štítné žlázy. Na svobodě ale nějakým zázrakem přežil, protože byl s pomocí svých kamarádů úspěšně operován.

Dům kultury a Památník

Pro vězně z komunistických lágrů na Jáchymovsku je Dům kultury ztělesněním obrovského ponížení a nikoliv součástí českého nebo dokonce kulturního dědictví lidstva. Širokou veřejnost to asi nezajímá, pro ni je tento „kdysi nejmodernějším stánek kultury v celé zemi“ (citát z dnešní reklany) užitečný „kulturák“ s kinem, divadlem, koncerty, kavárnou a galerií. Kdysi snad zapíral kolonii, dnes ji připomíná, jedni by se rádi od minulosti odstřihli, protože minulost „už nikoho nezajímá, lidé mají jiné starosti“, další požadují restituci dějin, tedy pravdu o minulosti města. Topografie teroru ale už byla zahlazena i v Jáchymově, a ve středu kolonie rostou lesy, zmizely lágry a šachty, a na místě restituce dějin stojí nenápadná informační tabule o zajateckém táboru z doby německé okupace - ačkoliv zde stál první sovětský koncentrák pro 4000 německých zajatců. Ten z války měl „ stát hned vedle těžní věže a byl postaven na haldě důlního odvalu“. Podepsán je Hornický spolek Barbora. Tak to je tedy vizitka vzpomínkové kultury dnešních organizací politických vězňů. Pak je tu již jen malá mohyla s křížem vztyčeným na památku vězněných skautů. Z dějin Jáchymova obstála jen komerční minulost stříbrných tolarů z mincovny hraběte Schlika. A o minulost komunistických lágrů zřejmě pečuje chytrá horákyně: za každý lágr stojí jeden metrový kámen v řadě a skulptura před kostelem sv.Anny a sv.Jáchyma. Při vší úctě k pietnímu místu před kostelem: památník vězňům z komunistických lágrů na Jáchymovsku to není. Kolonie a lágry byla státní záležitost a státní musí být i památník.Zájmové organizace nestačí. I když všem státním institucím pro restituci dějin (hlavně ÚSTR) již zřejmě došlo, že slušná alternativa k památníku není, uvízl v šuplíku i skvělý architektonický návrh Památníku politickým vězňům na Jáchymovsku od Terezy Kupkové v místě „Věže smrti“ v předměstí Ostrova. Ale zdá se, že ani město Ostrov nemá zájem a organizace politických vězňů již nemají sílu památník prosadit. A město Ostrov, odkud se vypravovaly vlaky s uranem pro atomové bomby, má tak i nadále hlavní náměstí s názvem Mírové a s Domem kultury Ostrov, který je smutným dědictvím z doby sovětské kolonie.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele