K pojmu samotnému (IP -v používání americké levice) - se vyjádřil ve velkém článku v týdeníku Die Zeit: „Je to ideologie (osvoboditelská a zavrhující) ... a údajně levicová strategie rozkazů, zákazů, diktatury mluvy i písma jak dopomoci k právu každé ať jakkoli malé nebo velké skupině utlačovaných, trýzněných, vyloučených, marginalizovaných této země, v umění, v politice, ve světě zlých managerů“ (ceo).

Uvádí také řadu konkrétních příkladů: „Jinými slovy, najednou je všechno identitní politika, od výtek z rasismu vůči studentům, kteří se na halloween oblečou do indiánských kostýmů...od skupin handycapovaných, kteří předepisují spisovatelům, jak mají o handycapovaných psát, až po prolhané prožidovské vykrucování Achilla Mbembese, jen aby na straně bělochů zachránil svoji kampaň „Běloši jsou naše neštěstí“. A samozřejmě stranou nestojí ani „diktatura mužů“ provázená feministickými požadavky kvótování ve prospěch žen při psaní románů: „Je přístup k literatuře spravedlivě rozdělen, je idealističtější než řekněme, přístup při nájmu bytů nebo obsazení postů v dozorčí radě?“. A naprosto bez výsměchu zmíní dnešní úžas černých lesbických žen, které identitní politiku vymyslely, „když ještě byla dobrá a nevinná“ (Combahee River Collective 1977: „Dospěli jsme k poznání, že jediní lidé, kteří se o nás starají a důsledně pracují na našem osvobození, jsme my samy“).