Jeden z problémů v poskytování nejnižších výdělků v zemi spočívá i v tom, že řada zaměstnavatelů obchází základní pravidla stanovená příslušným vládním nařízením, čímž se vystavuje citelnému finančnímu postihu. Celou problematiku minimálních mezd detailně rozebírá Zdeněk Křížek, lektor vzdělávací společnosti 1. VOX a specialista na mzdovou a personální politiku.

Podle něj je především potřeba definovat si tyto dva základní pojmy:
1) Minimální mzda
Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci za práci v pracovním poměru a v právních vztazích založených dohodami o pracovní činnosti a provedení práce dle § 111 Zákoníku práce. Pro rok 2018 tato částka při obecném rozvržení pracovní doby činí 12.200 korun měsíčně, tedy 73,20 koruny za hodinu.

2) Zaručená mzda:
Zaměstnanci v pracovním poměru, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, jsou navíc chránění před poskytováním příliš nízkých mezd mzdou zaručenou. Vykonávaná práce je odstupňována podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti do osmi jednotlivých skupin, přičemž pro každou z nich je stanovena nepodkročitelná, tedy nejnižší úroveň zaručené mzdy. „Pro zaměstnavatele tedy není závazná jen mzda minimální na úrovni první skupiny prací, ale je třeba odměňovat zaměstnance na úrovni příslušných skupin mzdy, která je pro zaměstnance zaručená,“ říká Zdeněk Křížek, který působil dlouhé roky v České správě sociálního zabezpečení a na řadě odborných i vedoucích pozic.