Argumenty o gradualismu a pozvolné privatizační cestě, která by umožnila vznik „kvalitního institucionálního rámce“ zvedá ve své nedávno publikované analytické studii CATO institut (25 Years of Reforms in Ex-Communist Countries, CATO 2016). Závěry studie s ČR nijak nespojeného, a proto nijak zaujatého, renomovaného amerického think-tanku stojí v souvislosti s neustálou kritikou a očerňováním transformačního období u nás doma za povšimnutí. Studie na dlouhodobých datech o hospodářském a institucionálním vývoji v postkomunistických zemích dochází k závěru, že „neexistovala žádná země, která by sledovala doporučení zastánců gradualismu, aby dala přednost tvorbě dobrých institucí před liberalizací (ačkoli mnoho politiků v zemích, kde se transformace opožďovala, vysvětlovalo toto zpoždění právě potřebou tvorby kvalitních institucí.“ (s. 18) Autoři uvádějí, že „země, které se v otázce institucionálního vývoje posunuly nejdál a nejrychleji, byly právě ty, které se rovněž pohnuly nejrychleji a nejvíce v otázce liberalizace.“ (s. 18) Podle nové institucionální ekonomie a ve studii citovaného laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Douglasse Northa není kvalita institucí pro počáteční skokový růst tak důležitá. Je důležitá spíše až pro růst z dlouhodobého hlediska. „Takže kompletní vytvoření kvalitní institucionální struktury nebylo na počátku transformace to nejpotřebnější.“ (s. 19)

Dokládá to i porovnání výsledků transformace mezi Českou republikou a bývalou NDR, které ve svém příspěvku k výročí 25 let od roku 1989 publikoval před dvěma lety Vladimír Tomšík. Příklad NDR je téměř laboratorním experimentem, který ekonomie a sociální vědy obecně běžně nemívají k dispozici. Ačkoli mohlo východní Německo téměř ze dne na den přijmout „kvalitní legislativu“ SRN (dokonce i bez nutnosti jejího překládání) a institucionální zázemí fungující státní administrativy či respektovanou a silnou měnu (což se později ukázalo jako jeden z problémů, protože nově sjednocená země nebyla optimální měnovou oblastí a společná měna přijatá v kurzu 1:2, resp. 1:1 v sumách do 6000 marek byla pro východní Německo příliš silná), nedosáhlo oproti České republice nijak oslnivých transformačních výsledků. Dokonce i s obrovskými přímými a nepřímými transfery dosahujícími po více než dvacet let průměrně zhruba 110 miliard euro ročně ze západní části země, Východ za Českou republikou v řadě ukazatelů zaostal (viz graf č. 1). Nejen, že východoněmecký transformační pokles byl mnohem hlubší, jak je patrné z grafu, ale i čas potřebný k dosažení původní úrovně výstupu byl v případě východního Německa mnohem delší. Zatímco ČR dosáhla předtransformační úrovně HDP v roce 1997, východnímu Německu to trvalo celých 25 let. Ani standardní privatizační metody v zemi s dostatkem kapitálové zásoby, kvalitními institucemi a lidskými zdroji a vzájemnou silnou solidaritou a sounáležitostí mezi Němci tak nebyly automatickou zárukou lepšího transformačního výsledku.

Graf č. 1 Vývoj reálného HDP ve východním Německu a České republice (1989=100)