Skupina poslanců drží letáky s fotografiemi dětí unesených Hamásem, veselá nálada, někteří se usmívají, jiní se mezi sebou baví, další ještě vyřizují telefonní hovory. Najednou někdo zavelí: teď se nesmát, tvářit se vážně. Cvak, cvak, cvak. Fotka se zasmušilými obličeji zrůzněnými děsem a žalem je na světě. Zábava může pokračovat dál. Tak vznikla minulý týden fotografie skupiny českých zákonodárců na podporu unesených izraelských dětí (ZDE). Video z její stylizace pak uniklo na internet (ZDE).

Nelze se zbavit dojmu, že snímek byl více než snahou pomoci dětem motivován snahou poslanců pomoci sobě samotným. Že šlo, ve světě plném demonstrativních póz, o signalizování jejich ctností, zaujetí morálního postoje jemně naznačujícího, že jsou tak nějak lepší, než ti, kdo s nimi na fotografii nestojí. Politika je a vždy byla trochu divadlo. Ale dnes to stále častěji vypadá tak, že zbylo již právě jen ono divadlo. Obsah kamsi, neznámo kam, unikl. Kýč a sebedojímání se nad sebou samými vítězí.

O české zahraniční politice, která se po nástupu současné vlády smrskla do sledu aktivistických kampaní, povýšeného moralizování a mávání všemi vlajkami s výjimkou té vlastní, namísto trpělivého vyjednávání na podkladu národních zájmů a zbytečného neuzavírání si dveří, to bohužel platí dvojnásob. Není žádným vyviňováním dotyčných tvrdit, že velký podíl na tom má potřeba nepřetržitého vysílání na YouTube a zaujímaní nesmiřitelných postojů ke všemu a všem na sociálních sítích pro uspokojení potřeb soudobého virtuálního světa, jehož spotřebitelé si žádají neustále další a další přísun nového obsahu.