Jako školák jsem musel docházet do vedlejší vesnice do jednotřídky společně se staršími chlapci. Po škole se na návsi kopalo do hadráku a v brance pobýval kluk o berli, přestože mu chyběl kus nohy. Nikdo, opakuji nikdo z nás zdravých kluků, nepronesl žádné urážlivé slovo na jeho adresu. Spíše často schytal pochvalu za brankářský zásah, i když někdy přímo s pomocí berle. Mnohem později jsem jako fotograf mezi postižené dospělé lidi při jejich setkávání a ti se mi pak v roce 1990 umožnili vstup do chrámu sv. Víta. Mohl jsem si tak zblízka vyfotografovat dnes již zesnulého Svatého otce.