Tímto zůstává součástí tehdejší i dnešní kolektivní duše. Byla to pracovitá, invenční a laskavá osobnost, což oceňovalo i její okolí v rozpětí od Landeku v Koblově, přes rybníky, po Heřmanickou haldu.

Byla to tak trochu post-biblická doba, kdy katolický kostel sv. Františka a židovská modlitebna byly kousek od sebe a lidé měli k sobě docela blízko. Většinou je spojovala chudoba, místo, kde narodili a odkud vyšli na svoji pouť za chlebem. Potom i rodinné příběhy, uhlí a železo, chemické produkty, místní i světové katastrofy.

Hrušovské náměstí bylo velkou agorou, kde byli výsadní societou havíři holubáři s hodinami a čekali na návrat svých šampiónů oblohy. Agora byla často pročisťována dýmem kyseliny sírové a titanové běloby. Úprk matek s potomky v košatinkách byl vítaným zpestřením dne. Až pozvolný návrat, přes malou alej kaštanů, signoval návrat normality všedních i svátečního dne.

Tehdejší Hrušov měl čtyři školy, sodovkárnu a kněze jménem František Bijok, který by si, bez nejmenší nadsázky, zasloužil blahořečení. Byla to později i doba, kdy Marie Rottrová nosila bílé podkolenky a její otec varhaník a sbormistr místního chrámu dokázal rozvibrovat svými píšťalami prostor a čas.

Byla to doba, kdy Poláci a Židé z Horní Haliče se (po několika migračních vlnách) postupně asimilovali do ostravského prostředí. Nebyli již ohroženi hladomory jako ve své domovině a s původním obyvatelstvem byli většinově spojeni římskokatolickou vírou. Obětaví a znalí doktoři byli Židé, v dané lokalitě třeba lékař Sienkowitz. Právem dobře konaného si tak vydobyli úctu a výsadní postavení. Také mi zachránil život, určitě třikrát. Jména jako Krämer, Schleiermacher a další byla známkou statusu, třeba i architekta nebo inženýra ze Sodafabriky (chemičky).