Proměňovat stále nové a nové otazníky do „uvěřitelných“ odpovědí pro občany není pro vládu, politické strany, hnutí a mainstream úplně jednoduché. Veřejnoprávní prostor se od Listopadu 1989 proměnil natolik, že i Praha a městské části už těsně spolupracují s oligarchy na infrastruktuře města, příkladem je trasa D pražského metra. Toto a jiné, spolu se zářnými příklady ze zahraničí, lze protlačit do médií. ČT se v tomto směru činí.
„Maličkosti“, třeba že tamní podmínky jsou jiné, nikoho nevzrušují – je třeba uvést „dobré příklady“, co na tom, že jsou postaveny na tekutých píscích. Zastupitelé na všech úrovních se snaží vyšvihnout mezi politickou a podnikatelskou elitu, protože už zítra (nebo za pár hodin) může být pozdě. A na tomto místě bude dobré odmítnout teze nezodpovědných, že orgány činné v trestním řízení jsou penetrovány zevnitř i zvenčí. Demokracii po našem si rozvracet nedáme!
Sociální demokraté tím tvoří, že boří
Očekávaný 39. sjezd ČSSD v Brně (11. až 12. března), vyvolával v denním tisku týdny dopředu vibrující informace, které zajímaly jen nepatrně členskou základnu, zato „nasíraly“ velkou část čtenářů tištěných periodik a diváky ČT. A tak, zatímco redakce bohatly placenou reklamou, odběratelé v předplatném i na stáncích nefalšovaně trpěli. Mít předplatné na periodika je někdy málem tak riskantní jako pořídit si půjčku od nějakého bankovního domu v České republice.
Krátce zopakujme, co Brněnský summit přinesl, zde bez opakování nadbytečných detailů. Povězme, že Bohuslav Sobotka získal takzvaný silný mandát, kde uvažovaná hranice byla cca 63 procent. Svým nezapomenutelným flopem překonal laťku do mocenské nirvány, což údajně dokázal v dresu pražské sociální demokracie. Za přípravu rozběhového sektoru prý vděčí Březinovi, Dolínkovi a Pochemu.
Diskutéři nebo už zaprodanci a zkrachovanci?
Ačkoli to nikdo neřekne na plná ústa (a to zhusta), tak v podstatě to, co se dělo po dva dny, bylo předjednáno do té míry, že na skutečně věcné rokování by stačily nějaké čtyři hodiny dopoledne (s přestávkami) a pak by opulentní oběd zakončil sjezdové snažení; ostatně účelné jen pro pár desítek vyvolených. A ušetřilo by se i za ubytování. Jako obvykle téměř vše bylo o proklamované jednotě, tedy faktickém nechtění cokoli dynamického podniknout.
Dovolím si na chvilku zabrouzdat do narativní historie jednoho polozapomenutého města na severní Moravě a transformovaného metalurgického kombinátu, nějakých 40 let nazpět. Jednou přinesl kolega do práce minci s panem Msgre Tisem, na které bylo, domnívám se, vyraženo Jednotne, svorne napred. Někomu to může někoho a něco připomenout, možná ve spojitosti s Michalem Haškem, Jeronýmem Tejcem, Jiřím Zimolou, Stanislavem Křečkem nebo Pavlínou Nytrovou. Jinými slovy, mezi pražským centrem a místními organizacemi v republice existuje vesmírné vakuum. Temnou hmotu nahrazují krajská a okresní bratrstva.
Pro současné vedení ČSSD není průběžný seriózní diskurz to pravé ořechové. Je ve vedení ČSSD vůbec zájem pracovat s fakty, která nás obklopují? Kde jsou fungující odborné skupiny, o kterých se popsaly stohy papíru? I proto se v názvu příspěvku objevilo slovo nekropole.
Nechat si zhotovit za tučný peníz sociologickou studii je jednoduché, specialistů z univerzit či agentur jsou kopy a tito lidé vědí, jak má být materiál strukturován, co vyzvednout, co potlačit, jaká grafická znázornění jsou trendy atd. Navíc, tyto studie si nechává zpracovávat především Lidový dům a nikoli nižší stupně vedení. Zatímco centrum, vždy přijde s „necinknutým“ vědeckým rozborem, tak odpůrci jsou tímtéž prezentováni jako neukotvení diskutéři, kteří neumějí analyzovat probíranou látku, zejména v kontextu tuzemských a zahraničněpolitických faktorů. To je odstavuje (až na výjimky) do role outsiderů.
Na stranu takovýchto a jiných diskutérů se fakticky postavil i biolog, filozof, publicista Stanislav Komárek. Použiji jeho poslední odstavec (…) A k té agresi – jistě, je to určitě veliký problém pro civilizovaný svět, ale bez ní bychom byli cosi jako morčata, která si nechají líbit jakoukoli manipulaci. Někdy, byť velmi zřídka, je i v nejpokročilejší společnosti vhodné se zdravě naštvat a rozbít manipulátorovi držku (Právo, Salon 2. března). Ptejme se zodpovědně: Kdo z grémia soc. dem. si už masíruje čelist?
Jak bojuje oranžové morče s globalizací
Nepíši kroniku České republiky, a tím méně jedné politické strany, která chtěla za pochodu přetahovat elektoráty jiných stran a hnutí, třeba Pirátů. Následovně jen zkratky z titulků denního tisku, které vše dokumentují: Sobotka nadbíhá Zemanovi. Musí. (LN 3. ledna palcově na titulní straně).
Sobotka: Vláda s komunisty není téma (Právo 10. února). Proč ho tedy vypoklonkovali Dolejš a Skála? Zdá se, že ho vyhnali, aniž se namáhali hovořit s ním jen přes plot! Měla být tahle ejhle/paráda morčete „BS“ zastřenou vyhrůžkou Babišovi a pokusem o rozšíření koaličního potenciálu?
A ještě deník Právo: Sobotka viní kraje z prohry. Ty mu to vracejí (9. března). Autorka Karolina Brožová zde připomíná: „Mezi skandály, kterým ČSSD v uplynulých letech a měsících čelila, je dodnes aktuální například obvinění politiků ČSSD v kauze ROP Severozápad.“
Dalšími rizikovými momenty se mohou vyznačovat procesy okolo MUDr. Davida Ratha a JUDr. Zdeňka Altnera. Právě tu druhou připomínají Hospodářské noviny Janem Štětkou (10. – 12. března), a to článkem Dědictví po Altnerovi vázne – ČSSD může zatím být v klidu. Jenže to může být jen pověstný klid před bouří, zejména když do děje vstoupí miliardář Karol Krúpa nebo jiný silný hráč.
Nakonec citace z knihy Tomáše Jarmary, viz Politické strany: institucionalizace, univerzalizace, kartelizace (2013), který velmi živě a věcně v tomto směru podává charakteristiku politických stran v České republice. Politolog a pedagog už v úvodu sděluje: „V českém prostředí vyvolává ´vláda stran´ převážně negativní konotace, politické strany jsou již od 90. let 20. století spojovány s politickou korupcí, nadstandardním propojením politiky a byznysu a výraznou stranickou patronáží, prosazující do funkcí loajální, ale málo schopné politiky. Příčin tohoto stavu je mnoho…“
Sobotkova mantra
Pan premiér při každé možné i nemožné příležitosti omílá mantru typu, jak je skvělé, že vládní koalice vydrží celé čtyři roky. Občané samozřejmě vědí, že pokud je to jediné plus, tak je to zatraceně málo. Prostě se ti u koryt dohodli. Jak dobře víme, tak politici nečekají na Mikuláše, obdarovávají se celoročně. Koneckonců dotyčný není voleným zástupcem lidu. Totéž platí pro dědu Mráze nebo Santa Klause a jeho think-tank.
Běžní občané – nevyňatí do rezidenčních čtvrtí a hlídaných vil – se obávají imigrace pod tlakem EU a Německa, která je „řešena“ prostřednictvím národních elit v duchu balkánských skořápkářů, kteří nás zaplavili po našem osvobození, spolu s autobazary a jinými vymoženostmi. Obávají se také státních a firemních dluhopisů a dnes, po téměř solidním financiérovi Miroslavu Kalouskovi, se už asi nenajde nikdo, kdo by občanům a voličům názorně na složence ukázal, kolik vlastně (bez přičinění) dluží: státu, nadnárodním korporacím, Evropské unii a dalším vážným zájemcům.
Někteří občané mohou být tak zarputilí a dobře dělají, že si doma nebo na chatě schovali výtisk nezávislého deníku založeného 1893. Předmětně se jedná o Lidové noviny ze soboty a neděle (8. a 9. října 2016). Pozoruhodný je už svými titulky ze strany 1, Hra o potrubí zdraží Čechům plyn. Česká republika prohrává geopolitický boj o trasy nových plynovodů. Důsledky ponesou spotřebitelé.
Co na to naše úspěšná vláda a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek? Možná by mohl hodnověrně zapůsobit, stačí, když se naučí vítězit nad globalizací. Pomocnou ruku mu dává esej sepsaná Jiřím Pehem, Janem Šternem. Má příhodný název Jak vítězit nad globalizací (9. března 2017, Salon).
Proč právě netečný, ale zato výřečný Zaorálek by měl akcelerovat? Domnívám se, že má v náplni práce geopolitický boj, připravil s týmem dlouhodobý program ČSSD a má k tomu také kromě ministerstva jistou instituci a prostředky. Když jsem si poměrně nedávno přečetl jeden článek s ním, tak to bylo zejména o jeho kognitivní výdajnosti. Moudra typu o výrobě a exportu výrobků s přidanou hodnotou z jeho úst překonávala i největší bajkaře z knihy O vlčí nevěstě. Je to prostě batyr, ale stačí to dnes?
Kam se nyní vychýlí Foucaultovo kyvadlo, ví snad jen Umberto Eco.
Použité materiály
Luhman, N. Sociální systémy. Nárys obecné teorie. Přeložil Pavel Váňa, 1. vydání. Brno CDK 2006.
Gillernová, I. KONFLIKT? PROČ NE? Příspěvek k problematice aktivního zvládání konfliktů ve skupině. Státní správa a samospráva S ´95, č. 35.
Jarmara, T. Politické strany: institucionalizace, univerzalizace, kartelizace. Ostravská univerzita v Ostravě, 2013.
Žazuši, Alma – Ata (1977). O vlčí nevěstě. Kazašské lidové pohádky. Překlad Michaela Tvrdíková. Albatros, Praha 1985.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
