Poměrně nedávno vybudily jeho názory na církev a společnost moderního luterána Petra Kužvarta, který mu věnoval důslednou lekci s názvem Křesťanství v dějinách Evropy, s příznačným upřesněním: Text věnuji Tomáši Halíkovi, nádhernému předobrazu mefistofelského ďábla! (BL 16. 5. 2014).

A protože je navozená tematika dosti choulostivá, tak nezbývá než použít přímou citaci. Petr Kužvart v daném příspěvku praví: „Jsem nucen polemizovat s rozšířeným establishmenťáckým měšťanským klišé:kořeny evropské společnosti a kultury jsou křesťanské. To je z velké míry pitomost. Evropská společnost a kultura se, ve skutečnosti, tvořila, a emancipovala soustavně navzdory totalitní římskokatolické církevní organizaci a její konzervativní, intolerantní a egocentrické (geocentrické) dogmatice.

Tato evropská kultura byla zplozena především antickou společností – v posledku římským imperiálním establishmentem, který byl univerzální v celém Středomoří a ve většině Evropy i Blízkého východu. Šlo o vysoce vyspělé, v dobovém měřítku velmi kulturní a nábožensky tolerantní zřízení. V řadě svých vrcholných představitelů byl antický odkaz velmi humanistický (Marcus Aurelius) a vzdělánímilovný (obrovské veřejné knihovny v Římě, Alexandrii, Serapeiu a mnohde jinde).“

Jak je dobře známo, tak dějiny křesťanské církve vyplňují a přesahují eón Pisces (Ryb) a docházejí k exitu ve století 21. Tedy, pokud máme věřit irskému prelátovi sv. Malachiášovi, a jeho pověsti o posledním papeži, v daném případě asi Františkovi.