České pohraniční hory kryly přístupy do země jenom na menší části hranic republiky a pro motorizované vojsko nejsou velkým problémem. Proto velení československé armády přistoupilo k vybudování pohraničních opevnění a muselo postavit obranu na spolupráci s mocností – Francií. Bez silného spojence nebylo Československo schopné se ubránit. Československá i německá generalita se na tom shodla – každá ve svých vlastních štábech.

Většinu česko-moravské hranice měl náš stát s nepřítelem – Německem. Dalším potenciálním nepřítelem bylo Polsko a Maďarsko. Československo bylo obklopeno protivníky s výjimkou malého úseku hranic na Podkarpatské Rusi s Rumunskem.

K tomu lze připomenout, že Československo kromě tzv. státotvorných Čechů a Slováků bylo též státem národnostních menšin: Němců, Poláků a Maďarů. Každá z národností představovala zdroj potenciální páté kolony, což se v roce 1938 ve vrchovaté míře projevilo u českých Němců. Hitlerova diplomacie měla zájem na tom, aby se německého útoku zúčastnilo také Maďarsko. Kvůli Těšínsku při nejtěžším rozhodování prezident Beneš měl před sebou i polské ultimátum týkající se Těšínska.

Z hlediska možné obrany Československa tento nepříznivý výchozí stav nemůže nikdo zpochybnit.

Dochovalo se memorandum německého náčelníka štábu OKH (velitelství pozemního vojska) generála dělostřelectva Ludwicka Becka z 3. 6. 1938. Uváděl, že tažení proti Československu by se „protáhlo až na 3 týdny". S útokem na Československo nesouhlasil, protože nebylo možné vyloučit riziko francouzských protiakcí. Proto nakonec generál Beck požádal o zproštění funkce. Nahradil ho generál F. Halder. Po neúspěších na východní frontě byl Halder 10. 12. 1942 Hitlerem odvolán z funkce náčelníka generálního štábu pozemních vojsk.