Možná bych takový postoj v jistém slova smyslu dokázal "pochopit" u politiků, jejichž vidění světa je v přímém rozporu s viděním světa Jiřího Paroubka. Že se však proti násilí na svém poslaneckém kolegovi nepostavili politici, jejichž vidění světa se v mnohém s Jiřím Paroubkem shoduje, je pro mne - a věřím že nejen pro mne - mimořádně smutná informace.

Mám jejich postoji mrtvého brouka rozumět tak, že k fyzickému útoku na představitele politické strany přistupují na principu dvojího metru? Mám tomu rozumět tak, že to, co sami nemají rádi, dokáží přát jinému? Co je k tomuto druhu pasivity může vést? Copak by jim obyčejný projev lidské slušnosti mohl politicky a lidsky ublížit?

Proto považuji za nutné všem mlčícím připomenout, že mlčení není ničím jiným než vyjádřením souhlasu. Za situace, kdy se postoje občanů vůči politikům nepřehlédnutelně radikalizují, v takovém chování postrádám přirozený pud lidské sebezáchovy. Copak se mnohokrát neukázalo, že se mlčením dá zasít vítr a následně sklízet bouři? Násilí je zkrátka a dobře to poslední co naše společnost právě teď potřebuje...