Sklerotická paměť národa je v tomto případě kromobyčejně nespravedlivá k muži z masa a kostí, jehož smyslu pro humor, břitkosti, tvrdosti a ostrosti se příčilo každé klišé. Nebyl „Tatíčkem“, nechtěl „ztatíčkovatět,“ chtěl pouze vytvořit na troskách první světové války hospodářsky schopný, svébytný, suverénní stát, který přežije v politicky nepříliš přátelském prostoru střední Evropy 20. století.

Chceme-li poznat Rašína živého, chceme-li vidět jeho člověčenství, musíme zalistovat jeho vlastními Paměťmi, které psal během svých vězeňských pobytů. První z jeho věznic – plzeňské Bory – se začala stavět v roce 1893, Rašín tak byl o pouhý rok později prvním z dlouhé řady významných vězňů. Ostatně takřka devadesát let poté, co si budoucí ministr financí zapsal do deníku ironickou poznámku „Plzeňské v lahvích je výtečné!“, tajně sloužil v borské věznici půlnoční mši stejně osamělý mukl, budoucí kardinál Dominik Duka.

Rašínovy vězeňské zápisky si v ničem nezadají s jiným trestancem císaře pána – Karlem Havlíčkem Borovským (kterého ostatně na samém konci svých borských elegií cituje). Verš „tlučte a bude vám otevřeno“ s povzdechem mění v politicky přesnější „Tlučte a bude vám natlučeno“. V únoru 1895 pak poznamenává k česko-německým vztahům "My Čechové jsme zvláštní národ. Jsme jako ovce, které chtějí plnou svobodu pro vlky, aby mohly být "svobodně" a "dobrovolně" dáveny."  Obavy z našeho západního souseda jej nikdy zcela neopustily. Již jako významný státník bude v roce 1919 hřímat před Národním shromážděním: „Každé sesílení Německa znamená národní nebezpečí pro nás. Každé sesílení, každé jeho znovuvybudování na takovou velmoc, jak bylo dříve, bude nás národnostně ohrožovati. A všichni ti, kteří o tomto jsou přesvědčeni, všichni ti, kteří dají ještě něco na zvláštní individualitu našeho malého národa, musí se báti každé politiky, která by byla způsobilá a schopná, opětně posíliti Německo.“

Borské zápisky končí těsně před propuštěním velmi aktuální úvahou o nebezpečí autocenzora, který sedí v hlavě každého autora: „Je to zvláštní cit, že člověk nemůže volně psát, když se mu někdo dívá přes rameno do pera. I možnost tohoto dívání ruší naše myšlenky a jich volnost. Tu člověk pochopí, jak veliký hřích proti svobodě a pokroku mají ti, kdož zavedli censuru. Pisatelé učili se myslit dušemi censorů. Kdo to přivedl k velké dokonalosti, stali se placenými námezdníky, kdo byli nedokonalí a psali, jak mysleli, umřeli na hranici nebo seděli v kriminále. A přece mají ti „nedokonalí“ větší zásluhy o pokrok lidstva než ti placení námezdní pisálkové. Také mají větší slávu, poněvadž co napsali, bylo jejich myšlenkou, kdežto námezdníci promítali svou duši cizí duší a psali cizí myšlenky.“