Sklerotická paměť národa je v tomto případě kromobyčejně nespravedlivá k muži z masa a kostí, jehož smyslu pro humor, břitkosti, tvrdosti a ostrosti se příčilo každé klišé. Nebyl „Tatíčkem“, nechtěl „ztatíčkovatět,“ chtěl pouze vytvořit na troskách první světové války hospodářsky schopný, svébytný, suverénní stát, který přežije v politicky nepříliš přátelském prostoru střední Evropy 20. století.
Chceme-li poznat Rašína živého, chceme-li vidět jeho člověčenství, musíme zalistovat jeho vlastními Paměťmi, které psal během svých vězeňských pobytů. První z jeho věznic – plzeňské Bory – se začala stavět v roce 1893, Rašín tak byl o pouhý rok později prvním z dlouhé řady významných vězňů. Ostatně takřka devadesát let poté, co si budoucí ministr financí zapsal do deníku ironickou poznámku „Plzeňské v lahvích je výtečné!“, tajně sloužil v borské věznici půlnoční mši stejně osamělý mukl, budoucí kardinál Dominik Duka.
Rašínovy vězeňské zápisky si v ničem nezadají s jiným trestancem císaře pána – Karlem Havlíčkem Borovským (kterého ostatně na samém konci svých borských elegií cituje). Verš „tlučte a bude vám otevřeno“ s povzdechem mění v politicky přesnější „Tlučte a bude vám natlučeno“. V únoru 1895 pak poznamenává k česko-německým vztahům "My Čechové jsme zvláštní národ. Jsme jako ovce, které chtějí plnou svobodu pro vlky, aby mohly být "svobodně" a "dobrovolně" dáveny." Obavy z našeho západního souseda jej nikdy zcela neopustily. Již jako významný státník bude v roce 1919 hřímat před Národním shromážděním: „Každé sesílení Německa znamená národní nebezpečí pro nás. Každé sesílení, každé jeho znovuvybudování na takovou velmoc, jak bylo dříve, bude nás národnostně ohrožovati. A všichni ti, kteří o tomto jsou přesvědčeni, všichni ti, kteří dají ještě něco na zvláštní individualitu našeho malého národa, musí se báti každé politiky, která by byla způsobilá a schopná, opětně posíliti Německo.“
Borské zápisky končí těsně před propuštěním velmi aktuální úvahou o nebezpečí autocenzora, který sedí v hlavě každého autora: „Je to zvláštní cit, že člověk nemůže volně psát, když se mu někdo dívá přes rameno do pera. I možnost tohoto dívání ruší naše myšlenky a jich volnost. Tu člověk pochopí, jak veliký hřích proti svobodě a pokroku mají ti, kdož zavedli censuru. Pisatelé učili se myslit dušemi censorů. Kdo to přivedl k velké dokonalosti, stali se placenými námezdníky, kdo byli nedokonalí a psali, jak mysleli, umřeli na hranici nebo seděli v kriminále. A přece mají ti „nedokonalí“ větší zásluhy o pokrok lidstva než ti placení námezdní pisálkové. Také mají větší slávu, poněvadž co napsali, bylo jejich myšlenkou, kdežto námezdníci promítali svou duši cizí duší a psali cizí myšlenky.“
Žaláře během první světové války využívá jednak k psaní dalších zápisků, tentokrát z vídeňské Věže smrti, především však k přípravě první moderní české učebnice národního hospodářství. Své „Národní hospodářství“ psal během přísné samovazby, ve psaní pokračoval dokonce i po vynesení trestu smrti provazem. Pravomocný rozsudek potvrdil Nejvyšší soud 20. listopadu 1916. Smrt Františka Josefa v úterý 21. listopadu a následná amnestie vyhlášená novým císařem Karlem I. tak zachránila Československu nejen prvního premiéra Karla Kramáře, ale především prvního ministra financí.
Rašínovo působení na ministerstvu je spokojováno s heslem „Pracovat a šetřit!“ Práce mu ostatně pomáhala přežít i dny po vynesení rozsudku: „Ještě že v práci to ubíhá a v práci se zapomíná. Proč má být práce trestem? Mně zdá se naopak, že bez práce by byl život k nesnesení.“ Příslovečná šetrnost pak má kořeny už v rodině. Rád vzpomínal, jak dědeček vytkl jeho rodičům koupi luxusního perského koberce. Když mu oponovali, že koberec bude „nadosmrti“, připomněl jim, o kolik přijdou na úrocích, které by získali z oněch 115 zlatých. Stejný smysl pro spořivost projevil také mladý Rašín dokonce i ve chvíli nejvážnější – během prvního zatčení. Bylo zvykem, že si zatčený musel sám zaplatit dopravu (ve společnosti policie) do vazební věznice. Stráž chtěla povolat kočár, ovšem šetrný právník razantně zavelel: „Takový luxus neprovozuji, půjdeme pěšky!“
Díky poctivé práci a spořivosti ostatně dokázal jeho otec, byť pouhý pekař, zabezpečit sedm dětí – dva synové vystudovali techniku, jeden učitelský ústav, sám Rašín práva, dva jeho bratři dostali základní vklad do obchodu a sestra obdržela značné věno. Rašínovské principy se zrcadlí i v dopise, který adresoval Edvardu Benešovi 4. ledna 1919. Naše mladá republika podle listu čerstvého ministra financí trpěla třemi chorobami: úplným zlenivěním a zlenošením obyvatelstva, vírou v omnipotenci státu, a především chorobnou smyšlenkou, že svoboda předpokládá neposlušnost.
S takovými zásadami si dokázal úspěšně vyrobit nepřátele mezi socialisty a komunisty, anarchisty i českými Němci. Druhým heslem si proti sobě postavil řadu politiků či legionářů, kterým opakoval nekompromisní heslo „Za službu vlasti se neplatí!“ Sám však za službu zemi zaplatil cenu nejvyšší – platil dvojnásobným vězením, trestem smrti vyneseným rakouským soudcem a konečně trestem smrti, který bez soudu vykonal mladý komunistický anarchista. Stejně tvrdý osud čekal i celou rodinu. Jeho manželka Karla (sestra objevitele krevních skupiny prof. Jana Jánského) odešla po druhé světové válce do brazilského Rio de Janeira. V Brazílii žila i Rašínova jediná dcera Ludmila, která se provdala za polského diplomata a protinacistického bojovníka Witolda Adama Korszaka. Také Rašínův mladší syn Miroslav vstoupil do diplomatických služeb, po roce 1948 však komunistické vládě vypověděl poslušnost a stal se členem Rady svobodného Československa, která usilovala o návrat k předúnorovému demokratickému režimu. Nejstarší syn Ludvík následoval osud svého otce – i on vystudoval právnickou fakultu, i on byl zvolen poslancem Národního shromáždění, také on se stal, bezprostředně po německé okupaci Československa, členem odboje a v prosinci roku 1939 také politickým vězněm. Stejně jako otec i on byl odsouzen k trestu smrti, stejně jako otci byl i mu trest zmírněn na patnáctileté vězení, ve kterém však také těsně před koncem války zemřel.
Když Dr. Alois Rašín umíral, přivítal v sanatoriu své nejbližší Horatiovým citátem „Blesky bijí do vrcholků hor“. Skutečně: byl vysokým vrcholkem, horou, která během celého života přitahovala blesky všech uzurpátorů svobody. A přesto, díváme-li se na jeho osud, čteme-li jeho texty prodchnuté humorem a laskavostí, nemáme před očima hrozivé vrcholky Himalájí, ale spíše náš legendární symbol naděje a vytrvalosti – český Blaník.
Rašínova poslední slova určená zemi a národu proto platí dodnes, stejně jako jeho odkaz dobrého hospodáře a státníka: „Budeme-li všichni držeti k sobě, udržíme republiku…rozejdou-li se strany ve všeobecném vzájemném boji, ztratíme samostatnost.“
Hana Lipovská
ekonomka (Katedra ekonomie Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
