Uplynuly dva týdny od počátku dnešní akutní fáze kyperské krize a – v nemenší míře – i krize celého konceptu evropské integrace, projektu jednotné evropské měny a její proměny v unii transferovou (čili politickou). Slovo akutní fáze je důležité, neboť kyperský státní dluh dosáhne letos 140 % HDP, což nevzniklo včera. I krize tohoto typu má svou dynamiku a jak plyne čas, stává se na první pohled neudržitelný stav více a více stavem skoro normálním a k jistému zklidnění dochází. To ale vůbec neznamená, že krize končí a že byla vyřešena. Přesunula se jen z prvních na druhé stránky novin.

 

Odlišme, co tato krize (a její zvolené, ještě ne provedené) řešení dělá s Kyprem, co s Evropskou unií, resp. eurozónou a co se zbytkem světa, zejména Ruskem. A co s tím vším dělá náznak budoucích možných rozhodnutí, který je skryt v různých alternativách řešení kyperského problému.

 

Kypr, přesněji řečeno jeho řecká část, byl již delší dobu v ekonomicky neúnosném stavu a šlo jen o to, co přemění latentní krizi v krizi otevřenou. A kdy se to stane. Otevřená krize země, která má jen bankovní sektor a turistiku, byla nevyhnutelná. Kypr se stal téměř modelovým příkladem středomořské ekonomiky orientované výlučně na služby, která – díky pro ni nadhodnocenému euru – je v mezinárodním srovnání stále méně konkurenceschopná. Rychlý růst mezd a levné úvěry zapříčinily růst spotřeby, bublinu na trhu nemovitostí a vysoké schodky běžného účtu platební bilance, které byly financovány přílivem vkladů a úvěrů ze zahraničí do tamějšího nadměrně rostoucího bankovního sektoru. Fatálním se ukázala provázanost kyperských a řeckých bank.

 

Krizi bude muset někdo zaplatit, musí někomu přinést ztráty a jde jen o to, kdo je bude nést. Zda kyperské banky, jejich vlastníci a jejich vkladatelé domácí či zahraniční, kyperští daňoví poplatníci, starší bratr Kypru Řecko, které bylo hlavním podporovatelem vstupu Kypru do EU a EMU, ale které svou vlastní krizí Kypr a hlavně kyperské banky nesmírně poškodilo, Evropská unie, což znamená evropští daňoví poplatníci, Evropská centrální banka tištěním peněz (a vytvářením inflačního prostředí v celé Eurozóně) i někdo mimo Evropu – Rusko, jehož občané tam měli uloženy spousty peněz, Čína, která by si svou pomocí Kypr mohla koupit. Dříve bych zmínil i bohaté ropné středomořské či blízkovýchodní země.

 

Na Kypru je obří zadlužení země, ale i naprosto nezdravý bankovní sektor. Evropská centrální banka loni organizovala tzv. zátěžové testy bank. Pro ekonoma to je zjevný nesmysl, ale přesto je půvabné, že byly problémy objeveny u osmi bank eurozóny, ale žádná kyperská banka mezi nimi nebyla.

 

První plán – plošně sáhnout na všechny klienty kyperských bank – se nezdařil. Kyperští politikové se lekli hněvu svých voličů a couvla i Evropská unie, které se nejdříve zdálo, že si na malý Kypr může troufnout, ale pak si to rozmyslela, protože začala chápat, že to lidé po celé Evropě začínají brát jako nebezpečný precedens. Je to škoda, protože lidé v Evropě pořád ještě problematičnost a nebezpečnost EU dostatečně vážně neberou a trochu je postrašit by nebylo na škodu.

 

Druhý plán – prakticky zlikvidovat velké vklady ve dvou kyperských bankách (40 % ihned, ale zbytek peněz v bankách „zmrazit“) zatím platí. To už ale je evidentní projev sociální korektnosti: nižší vklady nechat bez zásahu, vyšší (nad 100 000 €) potrestat. To není neutrální krok, to je součást socialistické redistribuční politiky jánošíkovského typu. Zásah – svým kvantitativním rozměrem – zcela voluntaristický (a před žádnou „porotou“ nevysvětlitelný) míří na bohaté Kypřany, na zahraniční vkladatele, kteří z nejrůznějších důvodů utíkali ze svých zemí do kyperského „ráje“ (údajně nejvíce „zlí“ Rusové, ale i mnozí „další“, Angličané, Němci, ale i Češi), ale z ekonomického hlediska likvidačním způsobem zapůsobí i na kyperské menší a střední firmy, které zmrazením účtů nebudou schopny platit svým dodavatelům či věřitelům. To bude v zemi, která má ¾ milionu obyvatel, docela velký zásah.

 

Dluhy na Kypru jsou samozřejmě daleko větší než to, co se získá touto transakcí. Musí přijít peníze od EU i od Mezinárodního měnového fondu. Ve srovnání s tím, co se posílalo do Řecka a dalších zemí, to tyto instituce nezahubí. Obě se z kyperské krize v podstatě radují. Mají další náplň svých životů, protože bez takovýchto krizí by nebyl žádný důvod pro jejich existenci (zlomyslně se mi chce říci, že zasahovaly schválně až tak pozdě!). Ale to už leckdo začíná chápat.

 

V televizním záběru bylo vidět kyperského demonstranta s transparentem: TROIKA PRINTS EUROS TO BUY NATIONS (Trojka – to je Evropská unie, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond – tiskne eura, aby si mohla kupovat země). To se mi zdá být nejhlubším postřehem z celé kyperské krize. Čím více takových krizí – do určitého bodu – tím větší důvod pro existenci těchto institucí a tím větší ospravedlnění pro prohlubování evropského unifikačního procesu jako záchrany pro nesvéprávné členské země, které by bez takovýchto mocných ochránců nemohly existovat.

 

Barroso a van Rompuy si myslí, že čím více krizí, tím potřebnější i oni dva jsou, a tím více budou v Evropě milováni. Platí to ale jen do určitého bodu – a ten už je strašně blízko – kdy se všechno obrátí a veškerý útok (a zloba) bude mířit na ně. Zatím si přes všechny problémy opravdu asi myslí, že si svými zásahy „kupují země“ a lidi v nich. A to už by velmi rychle mělo skončit. Jeden z autorů komentářů IVK volá po referendu o našem členství v EU. Čím více dnešního chování bruselských politiků, tím by toto referendum mohlo přinést pro ně nepříznivější výsledek.

 

Institut Václava Klause