Hledá se někdo, kdo politikům nevadí, ale současně nehrozí, že udělá škodu či ostudu. Chce se po něm, aby hájil národní zájem, ale předem je jasné, že bude řešit evropskou agendu.…  

Takové zvíře neexistuje, takže nakonec se eurokomisařem stane někdo, kdo se na to z nějakého důvodu nehodí. Obecně pak platí, že Evropská komise není složena ze špičkových expertů či výtečných manžerů, ale především ze zasloužilých či vysloužilých politických rutinérů prověřených systémem.  

Osudem eurokomisařů je, že nakonec „splynou s Bruselem“. Zmizí nám z očí omotaní v sítí lobbyistů a po té co zmizí z očí, zmizí i z mysli, takže při reptání na bruselské byrokraty nás už ani nenapadne, že jsme také jedním přispěli.  

Výběr osoby, která za nás bude sedět v Evropské komisi, tedy v jakési evropské vládě, je součástí vnitropolitického handlu, při kterém politické strany do poslední chvíle předvádějí svaly, aby nakonec v časové tísni učinily kompromis, při kterém už jenom nikdo nechce ztratit tvář.  

Pokud to takto vypadá i u ostatních členů Evropské unie, a není proč si myslet, že nevypadá, pak je s podivem, že ještě společná evropská vláda nepřivedla společenství národních států na buben.  

Na téma neschopnosti vládní koalice shodnout se na českém eurokomisaři slyšíme, že prodlení způsobí, že na nás zbude nějaké neatraktivní portfolio a že budeme hrát ty poslední housle.  

Jenomže to, co doma sledujeme v malém, se v evropské politice ve velkém praktikuje úplně stejně. Vše se kvůli politickému handlování rozhoduje až na poslední chvíli, výsledkem pokaždé bývá upatlaný kompromis, od kterého se následně odvinou očekávané problémy.  

Co je ale nejpodivnější, v praxi se tato nevzhledná procedura osvědčuje: Z neschopnosti učinit rozhodnutí nedělá EU rozhodnutí nezvratně špatná. A parta komisařů, kteří nemají silný názor ani silný mandát je zárukou, že se Evropa nevrhne do nějakého nebezpečného dobrodružství a mír že nám ještě chvíli vydrží.