Občané České republiky očekávali, zda poslanecká sněmovna vysloví důvěru druhé vládě pana Babiše, politická scéna se u nás konečně uklidní a začne normální způsob života občanské společnost. Já měl, jako každý občan v naší společnosti svoje starosti, tentokrát jak se dostanu po cestě na severu a západu Čech, co nejrychleji domů. Příbuzní mě dovezli do Zličína na metro a po přestupu jsem spěchal pro jízdenku a s ní na vlak.

Omlouvám se za výraz „spěchal“. V mém věku a zdraví se již nespěchá, ale pohybuje rychlosti a způsobem odpovídajícím věku a lékařské péči. Dokázal jsem se i přes to dostat na příslušné nástupiště a blížil k rychlíku, který mě má dopravit k poslední přestupní stanici, na cestě k domovu. Poněkud jsem se zdržel chůzí po schodech k nástupišti, protože pojízdné schody, které vyvážejí cestující na peron, mně z neznámého důvodu se nepohybovaly, ale stály. Přesto dveře vagonu sloužící ke vstupu do vagonu se pomalu, ale přece blížily. U nich stojící, nevím, zda průvodčí nebo vlakvedoucí, na mě volal, zda chci s nimi jet. Dokázal jsem jen zakývat souhlasně hlavou, co on patrně pochopil obráceně a dal jakýmsi terčíkem pokyn k odjezdu, nastoupil a vlak se počal rozjíždět přesně ve chvíli, kdy jsem došel k těm dveřím. Mě nezbylo už nic jiného, než bezmocně rozhodit rukama a přemýšlet o pozdějším spoji. Jenže chyba lávky, tomu zaměstnanci ČD patrně nyní došlo, že se mýlil, cosi ve vagoně dělal s nějakými tlačítky a vlak se zastavil, dveře otevřely včetně jakési plošiny a byl jsem vyzván k nastoupení, poněkud netradičním způsobem, „to jste nemohl pořádně zařvat, že s námi jedete“.