Francie bývala nazývána „nejstarší dcerou Církve“ (tedy, nejprve tak byla nazývána francouzská křesťanská komunita, později se tak začalo říkat i Francii jako takové). Už ve druhém století se Lyon stává politickým a náboženským centrem Galie a místní biskup Irenej stojí v čele soudržné křesťanské komunity. V mládí poznal v rodné Smyrně biskupa Polykarpa, žáka apoštola Jana.

Kořeny francouzské Církve sahají tedy až k samotnému počátku křesťanství a po celý středověk z ní vycházejí zásadní impulsy formující naši kulturu, vzdělanost a duchovní základy.

Vzestupy a pády

Právě tak, jako zde zažila naše víra a Církev mnoho vzestupů, slavných a na světce plodných epoch, zažila zde také velké pády a pronásledování. Dosud nikdy a nikde v moderních dějinách nedošlo k tak brutálnímu pronásledování věřících jako ve Francii v revolučních letech konce 18. století. Hrůzy Francouzské revoluce snesou srovnání jen s těmi největšími genocidami historie, jakou byla například genocida v Kambodži nebo ve Rwandě. 

Říkalo se také, že si tehdy Francie prožila svůj Velký pátek. Hořkou ironií je již mnohokrát zmiňovaná skutečnost, že se dnešní evropská liberální společnost (nejen ta francouzská) za touto temnou epochou ohlíží jako za něčím pozitivním a hodným oslavné připomínky.

Několik let pro revoluci byla země zcela duchovně zdevastovaná. Přesto tehdy dokázala vstát z popela a znovu na nějakou dobu zazářit ve své bývalé slávě. Vůbec nejvýznamnější osobností spojenou s touto obrodou byl slavný arský farář – svatý Jan Maria Vianney, jehož památku si dle tradičního kalendáře připomínáme 9. srpna. Za arského faráře tak zažila Francie po Velkém pátku své zmrtvýchvstání.