Podle médií „tím naštvalo všechny“. Jedni říkají, že „jde o omezení základního demokratického mechanismu“, jiní že „jde o omezení demokratických práv“. Prostě hrůza hrůzoucí.

Jeden pohled ve mně evokuje obsah diskuze, tedy realizace (podle některých) základních demokratických práv poslance. K vyjádření jasné myšlenky, nikoliv momentálního pocitu laika je ve většině případů třeba určité přípravy. Poslanec není všeználek, který rozumí všemu, od státní správy přes zdravotnictví až po kontumaci psů. Přebíjení názorů koalice versus opozice stejně k ničemu nevede, snad jen novináři, pozorně naslouchající, mohou lovit řečnické perly v dobrém i špatném slova smyslu a poslanec je šťastný, že se o něm píše, je jedno jak. O kom se nepíše, jako by nebyl.

Druhý pohled je dán zahraničními zvyklostmi. Vzpomínám však již letité osobní zkušenosti. Někdy v roce 1994 jsem měl možnost se na studijním pobytu seznámit s pravidly a praxí Kongresu USA, jedné z parlamentních komor. Jednací pravidla jsou mixem pravidel ústavních, daných zvláštním zákonem a tradic.

V kongresu se v orgánu, který rozhoduje o zařazení návrhu zákona na pořad jednání (organizační výbor u nás) rozhodne o pravidlech projednávání. Stanoví se podmínky pro diskusi, lhůty, pravidla do kdy se mohou předkládat pozměňovací návrhy a podobně. Každá strana má pak vymezenou stejnou dobu stanovenou pro rozpravu.