Jaruzelského děd bojoval v Rusy potlačeném lednovém povstání. Otec bránil Polsko proti bolševické intervenci v roce 1920. 

Zkušenost samotného Jaruzelského se sovětskou okupací a s následným pobytem ve vyhnanství na Sibiři ho měla podle všeho vést k odporu vůči bolševismu. Nevedla ale. Jaruzelski, který během války bojoval v 1. armádním sboru, vytvořeném v Sovětském svazu, se rozhodl pro útěk dopředu. V roce 1945 vstoupil do komunistické strany. 

V prvních desetiletích lidového Polska postupně pronikal hierarchií lidové armády. Nakonec se v letech šedesátých v hodnosti generála stal nejprve náčelníkem štábu, poté náměstkem ministra obrany a v roce 1968 dokonce avansoval do postavení ministra. 

Byla to doba silné antisemitské vlny, vyvolané komunistickými úřady ve všech zemích sovětského bloku jako reakce na vítěznou šestidenní válku Izraele v červnu 1967. Jaruzelski se tak aktivně účastnil likvidace důstojníků polské armády, u nichž se prokázal židovský původ, a proto nepochybných agentů mezinárodního sionismu.