Podobně se můžeme prsit všichni hromadně. Slýcháme přece, nač si to zapírat, i z vlastních úst, že žijeme průlomové, pokud už ne přelomové, období dějin. Jsme-li skromnější, označíme za průlomový a přelomový alespoň rok, jenž běží či nám právě uběhl.  

V duchu si představuji, jak s tím naprosto neuchopitelným jevem, jímž rok je, provádíme průlom kdesi uprostřed dějinné hráze. Jak si jej nakládáme na ramena, rozebíháme se. A jak jako s beranidlem jím vrážíme a prolamujeme se s ním do hradby, složené z neprůlomové, pokud už ne z nepřelomové, zatuchliny.  

Jak po něm hopsáme ve snaze jej přelomit vejpůl, abychom pak na vytvořeném zlomu demonstrovali předěl mezi časem, jejž pohltila dějinná ztrouchnivělina, a časem, jenž je příslibem a výzvou k naplnění zářných dějinných příležitostí.  

Příznačné je, že nejvíce se prsí ti, za nimiž sotva najdete výraznou brázdu; jejichž život se vyznačuje nenápaditostí, někdy až bezbřehou. O to více jej provází jejich nabubřelá ctižádost. Takových bližních, zjišťuji, v posledním čase mezi námi přibývá. Možná se klamu. Možná jen jejich nepřeslechnutelná hlasitost vyvolává mé zdání.  

Kdysi se dobré dílo pochválilo samo. V konkurenci s jinými časem potřebovalo i jadrnější způsob vychválení. Tu jsme mnozí objevili, že díla samotného není tak potřeba, jako je potřeba oné hlasité chvály. Čím hlasitější, čím vtíravější, čím sebevědomější byla, tím méně bylo zapotřebí přiložit ruku k vlastnímu dílu. Vždy se nějak zflikovalo.  

Postačí se utvrzovat, že žijeme v době přelomové. A tak ať učiníme cokoli, můžeme se prsit, že se zapisujeme do dějin.  

Jednoho bych se vyvaroval: Připustit si k tělu, že podobně uvažovali ti před námi, a stejně o svých časech budou přemýšlet i naši následovníci.  

Vzhůru tedy do roku průlomového. Určitě zas dějinám natrhneme zadek!  

Stejnak žádný nemají.