Na to, že pan premiér řeší problémy vlády odvoláváním ministrů namísto aby je přinutil řešit lépe problémy jejich resortů, jsme si již bohužel zvykli. V průměru vyhazuje jednoho za čtvrt roku a není proto překvapením, že k sedmi vyhozeným přibyl osmý. Co ovšem je na  odvolání ministra Pospíšila zarážející, to je rychlost odvolání hodná mistra světa Vettela na mistrovstvích Formule 1 a také to, že se pan premiér obával zprávu o odvolání říci panu ministrovi do očí na zasedání vlády den před tím. Ministr Pospíšil v klidu odešel k večeru 26. června  ze zasedání vlády a netušil, že se tam již nevrátí, že druhý den poběží  hned ráno jeho letitý stranický kolega a bývalý přítel na Hrad a bude tam již v 11 hodin prosit udiveného pana prezidenta o okamžité podepsání demise Jiřího Pospíšila, jako by v opačném případě měla vypuknout třetí světová válka. Přitom úsměvné důvody, že Pospíšil chce navýšit rozpočet rezortu, rozhodně takovou rychlost nepotřebovaly. Stačilo přece říci, že mu peníze nedá. Nehledě k tomu, že panu Vondrovi TÉHOŽ DNE peníze jeho úřad poskytl. A právě toto nevysvětlitelné chování vede občany k přesvědčení, že pan premiér před nimi něco tají, že nejedná čestně a přímo jako chlap.

Není proto divu, že mi přišlo do redakce tolik nejrůznějších a vesměs nelichotivých vysvětlení, proč se to stalo. Takovou odezvu jsem ještě nezažila u žádného z předchozích ministerských odvolání. Přiznám, se, že i mně se v této souvislosti v podvědomí vybavilo zatčení Rudolfa Slánského na oslavách narozenin jeho blízkého přítele Gottwalda. A to je podle mne neštěstí nikoliv pro pana Pospíšila, ale pro pana premiéra, vládu a zejména pro ODS.