Máme zde dnešek a na programu dne otázku, zda se totéž neděje – v jisté míře – znovu, ale vlastně vždycky. Za jakéhokoli režimu. A děje se to. Pochopitelně ano. Protože ideální stavy, jak známo, neexistují, a nikde není ani žádná ideální demokracie, protože ona vždycky leda tak balancuje jako akrobatka na hrotech jehel – a rozpouští se, na okamžiky se opět stmeluje, pak pro změnu sama žasne nad vlastními selháními a nato pošetile čeká a čeká, zda snad to bude „lidský faktor“, co zjedná nápravu.

Jenže právě lidský faktor nápravu obyčejně nezjednává a demokracie mu naopak může být trnem v oku. Demokraticky žít? „Eh, prosím vás, to nelze. To neumíme.“ A jak si všiml nejen britský historik Tony Judt, jedenadvacáté století funguje ponejvíc za vlády popu, za vyhlazování vzpomínek a ztráty historické kontinuity.

Ne že by se nadále nerodili lidé s jistým IQ, vybavení mozkovými buňkami a schopní při podívání se zpět připomínat dějinné momenty, z nichž se můžeme poučit! Ale...

Podobní dnes už povětšinou nemají šanci najít dost aktivních posluchačů.

Nikdo takového intelektuála sice cíleně neupozaďuje, přesto jim ale není dopřáno sluchu. A to je dnešek. Toť čas, v kterém žijeme před počátkem dvacátých let, a pro tuto éru je něco takového charakteristické. Éra dneška se prosazuje povrchností a mlčením. „Držením úst.“ O tom, co se kdy stalo hrozného, se raději nehovoří, a když, tak jen jako o frašce s prošlou záruční lhůtou. Asi jako když realizujeme malebnou rekonstrukci bitvy u Slavkova, nebo jiného klání, třeba i nedávnějšího. Co zbude? Kýč. A polopravda, která je největší lží! A hle, ani není nutno zavírat oči. I když je máme rozevřené do šira, vnímáme dávné události už jenom v groteskně přetavené, bizarně absurdní podobě. A ani děti nás od toho nezachrání, anebo jen málokdy. To spíše zajistí, že to podobně půjde dál, ba to bude ještě horší. Právě v dětech by měla být naděje a jistě, vždy se budou rodit skvělí jedinci, které nepůjde srovnat se zemí pravítky a příložníky, ale obecně bohužel vládne mysli děcek škola jako instituce, která zpracovává onu mysl opakovaně a dál a dál. Názory rodičů přitom nejsou vítány a dokonce lze říct, že dospělé osoby na žactvo napojené často poztrácely nárok vstupovat do budov zasvěcených vzdělání a indoktrinaci. Ach, a co by tam taky dělaly?