Existuje ne zcela běžný typ lidí (a nebudu si, pěkně prosím, na této platformě honit triko, že do stejné sorty zapadám), kteří dokonce v reakci na nejstupidnější, nejidiotštější, nejtrapnější a nejnemístnější otázku, která „je naprosto o ničem“, nikdy neztratí klid a sebekontrolu a už po několika (často žertovných) větách přecházejí ve svém projevu k čemukoli, co většinu vnímatelů v sále zaujme.

Není špatných otázek!

Jen máte šanci být umlčen. Každý dobrý politik to ví, avšak i rétoři obecní by tohle snad měli chápat. A všelicí ti vzdělaní diskutéři a debatéři (překvapuje mě, že kupříkladu všestranný Václav Cílek mezi nimi není, jak jsem seznal na jedné besedě) dokonce otázku ani pokaždé nepotřebují. Jak to? Cha! Prostě sedí na pódiu - před auditoriem, které mlčí dokonce i po moderátorově výzvě „tažte se“ - , ale pusu držet svedou leda pár sekund.

Co následuje? Co asi! Politicky a rétoricky schopné osobnosti s přehledem praví: „Dobrá. Tedy mlčení. Nevadí, tím lépe, mohu se před vámi aspoň otevřít úplně, i zeptám se teď sám sebe.“ A pak... „Jedou jako linka v sešitě.“ Nic víc a nic méně.

Anebo jste jimi a oslovíte známého v publiku zhruba ve stylu Ivana Mládka a jeho dávné scénky: „Prosím tě, Vladimíre... Zeptej se mě na Ebolu.“ A jde zkrátka o problém pro chlapíka, který nezaspal a pilně denně žongluje slovy.