Ivo Fencl: Óda na gumy aneb V zeleném za pozdního socialismu

02.12.2019 16:15 | Zprávy

Možná jste četli pár postřehů o tom, jak to chodívalo u Československé lidové armády z hlediska vojáka základní služby, který nebyl svým odvedením nijak zvlášť nadšen, ale nechtěl a neuměl to ani „hrát“ na modrou knížku.

Ivo Fencl: Óda na gumy aneb V zeleném za pozdního socialismu
Foto: Archiv IF
Popisek: Spisovatel Ivo Fencl

(ZDE) Krom obsahu této zpovědi nelze zapomenout ani na tisíce dalších detailů. I každý týden roku 1988 například probíhala takzvaná politická školení mužstva, na která se hledalo v Benešově u Prahy ideální prostředí. Nalezeno bylo u kuchyně, v místnůstce za jídelnou. Srazily se stoly a my, dvacetiletí kluci, se okolo sesedli za rozevřené sešity, kam jsme si měli dělat poznámky, což nikdo nekontroloval. Přišel podplukovník H. a začal cosi povídat, bylo devět hodin ráno. Ani on to nedokázal vydržet celé dopoledne, i když byly přestávky. Někdy odešel hned po úvodním vstupu a věděl, že ho nikdo neudá. U kolegů-vojáků z povolání byl nicméně v lehkém opovržení, to jsem cítil. „Uměl“ jen politiku. Také během výjezdů s kanóny do terénu musel obcházet „palposty“. A je otázka, co nám vlastně měl v onom rozpoložení říkat.

Utkvělo mi, jak z hloubi tranzistoráku, postaveného za léta na „lafetě“, ohlásili, že za chvíli zahrají novou písničku Františka Ringo Čecha Ólé, my hrajeme. Z nějakého důvodu jsem se v nudě „čekání na civil“ těšil na tento hit, ale zrovna když zazněl, dorazil H. „Ztlumte to rádio.“ Na druhé straně však naprosto nevyžadoval, abychom se stavěli do pozoru, to mu bylo dost cizí. Jen mávl rukou. Připadalo mi, že v přírodě u děla chápe absurditu svého poslání ještě výrazněji. Odešel tak rychle, až jsem konec písně ještě pustil kamarádům. Neříkám tím, že sem tam nehráli něco lepšího, ale zrovna si na nic nevzpomínám; ani na toho Karla Gotta moc ne.

Jen jednou jsem nabyl dojmu, že se bude vážně střílet. Bylo to ve vojenském „úvoze“, který nebudu jmenovat, a poprvé a naposled jsem si uvědomil odpovědnost, kterou mám v případě, že náboj omylem dopadne na krmelec. A ne že bych se tenkrát snad po-ral, ale najednou jsem cítil strach, což trvalo snad po několik hodin, a byl to jiný typ obav, než jaké jsem doposud znal. Náhle mi tudíž cosi došlo. Aha! Tu to máme. To proto se říká vygumované zelené mozky! To takhle jim hlavy v úzkosti zelenají. To proto, že stejný pocit obav zažívají daleko častěji, než já. A odpustil jsem rázem všem vojákům z povolání. Mylně? Chybně? Nevím. Ale jen dodám, že významnou součástí těch obav byl také pocit, že tu takřka nikdo netuší, co má doopravdy dělat. To platilo hodně pro nás, vojáky základní služby, ale obávám se, že i pro velkou část profíků. Kdo ví; ale ony byly ty československé přípravy na válku možná vždy zčásti jen jakási potěmkinovská habaďůra (a všeobecněji a spisovně se tomu říkalo „ojeb“).

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

autor: PV

Mgr. Jan Farský byl položen dotaz

Kde berete jistotu, že Írán nebude ve snaze budovat jaderný arzenál pokračovat?

Zvládl to jednou, proč by ne podruhé? A co mě zajímá ještě víc. Vy tvrdíte, že svět nebude bezpečnější ani stabilnější. Není to ale chyba vás politiků? Vy jen zbrojíte, ale o stabilitu se tu podle mě nikdo nesnaží. Příkladem může být válka na Ukrajině. Jak dlouho Evropa řešila jen pomoc Ukrajině a s...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Štěpán Křeček: Úroda obilovin bude podprůměrná

15:16 Štěpán Křeček: Úroda obilovin bude podprůměrná

„Česká republika bude nadále soběstačná v produkci základních obilovin. Jejich úroda však bude letos…