Ivo Fencl: Rychlonožkovy noci a rána

Dá se to s úspěchem předpokládat. Ale nevynořoval se snadno, a zatímco prvé pestré dobrodružství bylo zveřejněno už v pátek 16. prosince 1938 (na poslední stránce časopisu Mladý hlasatel), první kompletní (nebo takřka kompletní) vydání ulehlo na knihkupecké pulty až šedesát let nato (1998); věčný kluk Foglar (1907-1999) se toho se štěstím ještě dočkal a v jisté anketě se Rychlé šípy staly i „druhým nejlepším českým komiksem“ hned za podivuhodnou Saudkovou/Macourkovou prací Muriel a andělé.

Dají se ovšem tyto dva výplody ducha srovnat? Stěží. A je fakt, že Foglar koncem života se Saudkem spolupracoval hned na třech (a poměrně rozsáhlých) komiksech (a Kája mu dělal i bálky), mezi jeho a Macourkovou fantazií je však velký rozdíl. První z nich byl - navzdory veškerým absurditám svých knih - v podstatě realistou a nikoli básníkem, pohádkářem či snílkem. Ač... Ano, Rychlonožka snívá.

Co víc, ten chlapec před našima očima i víckrát procitá (z těchto snů) a nelze nedodat, že mu vstávání působívalo ze všech členů klubu ty nejvýraznější obtíže.

Asi dokázal usnout hluboce a pamatujeme přece poslední obrázek 53. příběhu seriálu Rychlé šípy na stopě tuláka (Mladý hlasatel 3. 2. 1940) i následující slova v tamní bublině: „Slyšte – slyšte – zloději! Někdo piluje zámek!“

S nelíčenou hrůzou se tak na lůžku tyčí Červenáček, aby se dočkal této Mirkovy odpovědi: „Ale lehni, ty panikáři, to jen Rychlonožka chrápe!“

Nepřipadá vám, mimochodem, trochu zvláštní, že nejlepší Rychlonožkův přítel na obrázku není s to identifikovat zdroj chrapotu navzdory tomu, že kamarád chrápe těsně po jeho boku a ještě přivrácen tváří? Mně ano. Ale k tématu a hle, v 74. příběhu Rychlé šípy v obležení (Mladý hlasatel 29. 6. 1940) Rychlonožka zívá, a to poté, co procitl na pískovcové skalní terase. Schyluje se k boji a on by spal, ale sám, to vidíme jasně. Ostatní hoši Rychlých šípů nepůsobí ospale ani v nejmenším a vlastně tak nepůsobí nikdy a za žádných okolností.

V následujícím pokračování Rychlé šípy v rachotu hromů (Mladý hlasatel 2. 8. 1940) se díky Rychlonožkovi lze pro změnu seznámit se slovy klubovního budíčku, jehož melodii ovšem vytroubí nad tábor Jarka: „Vstávej, vstávej, lenochu ospalý, vstávej, vstávej, sluníčko svítí!“

A pokračujme. V 96. příběhu seriálu Rychlé šípy hledají Tondu Pírka (Mladý hlasatel 18. 1. 1941) říká Mirek (obr. 1): „Jsem rád, že jste dostali všichni z domova svolení k dvoudenní výpravě! Ale co dělá Rychlonožka? Už tu měl dávno být!“

„Uvidíte, že zase zaspal! Vytáhnu ho z postele!“ nabízí se jeho spolubydlící z domu Červenáček a je tím jasné, že k nedopatření nedošlo poprvé.

„Člověče, vždyť jsi měl být dávno před domem na srazu!“ vyčiní Červenáček kamarádovi.

„A próóóč?“ diví se žlutozelené pyžamo: „A jak tóóó? A to už je himbajs ráno? Počkejte na mě – jsem tam za tři minuty!“

Nu, slovo chlapa. Má být i splněno. Ale vzhledem k té okolnosti, že si Rychlonožka nechá pod svetrem právě ono pyžamo (a doma lyži), Dušín jej striktně vrací, aby se dobalil. „Áá – dobré jitro, vašnosti,“ směje se k tomu Jarka Metelka. „Už se pán ráčil vydadat, že ano??“

Ale raději spějme podivuhodným světem Rychlých šípů ještě dál a dál skoro jako ty šípy a hle, 115. pokračování Rychlé šípy na výzkumech (otištěné poprvé až v časopise Rychlé šípy z dubna 1970, ačkoli vzniklo za války) je uvedeno analogickým Dušínovým ranním dotazem: „Kde zase vězí ten Rychlonožka?“

Na což Jarka Metelka zareaguje: “Asi zaspal. Jako obyčejně!“

„Pojďme mu zahrát k posteli na pochod,“ navrhne Jindra alias Rychlonožkovo „ublízané potěšení“ a jen díky tomu tak ospalce poprvé spatříme přímo v kanafasu. Mirek má kytaru, Jarka mandolínu (i Foglar ten nástroj ovládal) a...

„Už sluníčko z lůžka vstává, brnky, brnky, brnk! Maminka snídani dává, brnky, brnky, brnk!“

Na což Rychlonožka reaguje takto: „Á, vítám vás - a jejda - a to mně jsou hosti - koukejme se - víte, nám totiž zaspal budík!“

A to stále nejsme u konce mnoha jeho strádání a 129. díl Rychlé šípy na svatodušní výpravě (Vpřed 28. 5. 1946) opět začíná marným čekáním před domem. „Takhle zmeškáme vlak!“ mrmlá Mirek, i vyzve Jindru, aby něco podnikl. „Bez starosti, já už ho popoženu!“ slíbí Hojer a tentokrát si Rychlonožka neví rady s kvantem svých zavazadel včetně peřiny, přičemž jeho maminka prosí, aby „mu ji někdo vzal“.

Svědčí to o Rychlonožkově nepoučitelnosti? Možná. A již předválečná generace znala 18. příběh seriálu Rychlé šípy mají neklidnou noc (Mladý hlasatel 22. 4. 1939), kde dotyčný hned úvodem rozjímá nad celými kopci haraburdí na stole a židli, drbe se ve vlasech a... „Kam já to všechno nacpu, to nevím – potáhnu to asi za sebou na dvoukoláku!“

Dvoukolák ovšem zůstane v kůlně, takže se Rychlonožka plouží jako hlemýžď daleko za ostatními a pod strašlivou tíží by pošel co ponrava zamáčknutá ruksakem, ale radši zlomen usedá u cesty a prý: "Jděte sami – já tady asi umřu!“

„Ještě že jsi nevzal s sebou taky ždímačku na prádlo a piáno!“ chichotá se Červenáček, jak už řečeno, jeho nejlepší kamarád.

V umírněnější podobě se tentýž motiv vrací také na druhém obrázku 216. pokračování Rychlé šípy začínají hru o totem (Vpřed 10. 5. 1948). To ráno před sebou ovšem Rychlonožka strká ohromnou konzervu, která se mu už nevešla do torny. - A na druhé tabuli 228. příběhu Rychlé šípy v Údolí záhad (časopis Rychlé šípy z června 1970) tentýž vtipálek lamentuje: „Jak já jen tohle všechno, himbajs, zabalím, to nevím!! Asi budu muset nechat doma krabičku poslední záchrany!“ A ve čtvrtém obrázku 293. příběhu Rychlé šípy se vydávají na skalní říčku (časopis Rychlé šípy z dubna 1971) se jeho maminka diví: „Prosím tě – na co si bereš s sebou šest párů ponožek a čtvery trenýrky??“ Rychlonožka ovšem poutavě parafrázuje Mirkovo líčení jižních Čech a tato schopnost svébytně parafrázovat ostatně je pro něj typická – a vizme i začátky příběhů Rychlé šípy na svatodušní výpravě a Nadílka opuštěným dětem.

Ale to již odbíhám a radši tedy vzhůru do snů. Právě Rychlonožkovy ranní eskapády totiž Foglara přivedly na myšlenku 134. příběhu Rychlonožka v říši snů (2. 7. 1946), kde opět pozorujeme, jak se zívá, a slyšíme hrdinu opět i chrápat: „Chrrr – fííít, chrrr – fííít, chrrr – fíít.“ Ba co víc, na konci stránky jsou odhaleny Rychlonožkovy sklony k náměsíčnosti, a zatímco ve (vědeckofantastickém) snu si to metl okolo Mléčné dráhy na „klikoletu“, v reálu sedí v posteli a mele tak, až by kafemlejnek skoro zavařil: „Himbajs – kometa je za mnou, rychle uhnout…“

K Rychlonožkovým snům, které začaly už slavnou hororovou vizí zemřelé Jeremiášky 7. prosince 1940, se Foglar pak vrátil ještě třikrát nebo čtyřikrát, a to v 220. pokračování Rychlonožka ve snu vynálezcem (Vpřed 8. 6. 1948), v dílech 234 a 235 Rychlonožkův indiánský sen a Rychlonožka u kůlu smrti (časopis Rychlé šípy ze srpna 1970) a v 287. příběhu Rychlonožka ve snu ředitelem školy (časopis Rychlé šípy, únor 1971). Žánrově se přitom v podstatě jedná o burlesky, ale to posuďte sami. V prvním případě jsme opět svědky snu inspirovaného četbou, a to četbou o antigravitaci, paprscích X a letech na Měsíc – a tady připomenu málo akcentovanou skutečnost, že snad nejoblíbenějším Foglarovým autor byl kupodivu J. M. Troska (1881-1961).

Ale ještě k procitání z těchto snů. Rychlonožka už tou dobou chodil do učení a ráno se občas či často nemohl probrat (škola přece jen začínala později), takže jej otec budíval křikem a dokonce zříme v jeho ruce jakési pravítko, které by mohlo svědčit o šanci na výprask:. „Za chvíli máš být v dílně!“

Další Rychlonožkův sen začíná i končí obdobně a otec navíc hodlá po Troskovi (a dokonce i knihách o Edisonovi) vyhodit i „všechno s tím tvým Oldou Šatrhandem, nebo jak se jmenuje!“ Ale naštěstí to neudělá a následuje snová parafráze mayovek, které Foglar čítal už jako kluk a které v šedesátých letech opět objevil na plátně biografu; sen totiž je očividně inspirován hlavně filmovými verzemi Maye a v Shatterhandovi dokonce poznáme Lexe Barkera! „Jó – jó – to ono by se to tatínkovi vyhazovalo – takové bašta knížky – a prý Olda Šatrhand – cheche – jen kdyby se tady ukázal, to by tatínek viděl vazbu!“ míní Rychlonožka, ale kmen rudých Komančů je ještě drsnější. „Nejprve ho umučíme, potom ho k večeři sníme,“ sní a stahuje se kruhem kol mučednického kůlu. „Ale to jsou frky, " reaguje spoutaný hoch nespisovně. "Dyk já, prosím vás, musím pro mléko a brambory. Pomóóc.“

„Jakápak pomóóc – kdo ti má při těch bramborách a mléku pomáhat – co?? Já ti pomůžu – ale z postele – už ať jsi venku!!“ reaguje z reálu tatínek.

„Panečku – to je blaho,“ vychází později Rychlonožka z mlékárny. „Ve sklepě žádní Indiáni, v mlékárně žádný kůl smrti – tomu se přece říká žúžo!!!“ Nu, a také v oblíbeném příběhu Rychlonožka ve snu ředitelem školy se končí ranním setkáním s otcem skloněným nad útulnou postelí (ale někdejší brutalita je naštěstí ta tam). Rychlonožkovi se tentokrát zdálo o školní defenestraci a rozdurděnými žáky byl dokonce svržen až ze třetího patra a na chodník.

V realitě naštěstí sletí jen z lůžka, což otec kvituje slovy: „No-no-ty jsi dnes nějak zčerstva vyskočil z postele!“ Nicméně do reality, kde byl už 14. ledna 1947 publikován 154. díl Rychlých šípů Po klouzačce k neznámému cíli, na jehož začátku spatříme uliční hodiny. Rafičky ukazují půl deváté, ale Rychlonožka se přesto blíží plouživě. „To je taky nápad dávat si na zimní výpravu sraz tak brzo ráno!“ A Červenáček na to: „Vždyť jsi mohl zůstat na posteli, Jarka a Mirek by tě táhli za sebou!“

Neopomeňme však ani úvod 198. pokračování ze Vpředu z 6. 1. 1948 (Rychlé šípy jedou na zimní výpravu), kde Dušín shrnuje: „Opakuji tedy. Sraz k pětidenní zimní výpravě je zítra v deset hodin dopoledne před nádražím! Rychlonožko, ne abys přišel zase pozdě!“

Nato uplyne noc a Mirek se přesto musí rozhodovat: „Tak ještě pět minut čekáme a půjdeme do vlaku.“ Ale Rychlonožka se přece vynoří. Na korbě parního náklaďáku. A o jeho zaspání zvíme i z 238. příběhu Rychlé šípy žijí Modrým životem (časopis Rychlé šípy ze srpna 1970): „Tak dobrý čin bych dneska měl,“ podrbe se zde ve vlasech. „Ale nemám ještě cvičení a mytí ve studené vodě – ráno jsem zaspal…“

Ale naštěstí se pod ním prolomí shnilá kláda na náplavce (neměl po ní „coby píďalka jablečná“ šplhal) a on končí zády napřed v nábřežní kaluži. Voda je tu očividně špinavá, nicméně Rychlonožka si pád přesto ihned uzná za „mytí studenou vodou“.

A nač jsme zapomněli? Na sen o ševci. Ševce ve snu viděti, hrozné neštěstí. Anebo je to snad pověrou? Ale kdepak. Čtenář rychlých šípů dobře ví, že nikoli. “Vozejčkýý!!!“ Ano, ano, ty záludný vozíčky z pískovny.

P. S.
Také Jindra Hojer ovšem jednou vyprávěl svým kamarádům z klubu svůj sen, a to o létajícím slonu, který byl původně balónem; to je pravda. Ale na Rychlonožku to ani zdaleka nemělo!

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami