Je to vlivem technologií a mnoha faktory a mohu se mýlit, ale dnes už například vysoké procento děcek ani moc nestojí o to, abyste vyprávěli historky.

Je ovšem taky smutná pravda, že četní mladí rodiče ani valně vyprávět neumějí; a tak se to sečte. Sem tam cestuji vlakem a zlobí mě, když se tam nějaké dítě nudí a táta mu není s to vyprávět. Někteří to ani neumí, zatímco já se mohu pochlubit, že jsem schopen bez plánu a přestávek chrlit a i vysoce logické vymyšlenosti snad po celé hodiny - a ještě mě to nabíjí energií.
To jistě neumí každý, ale proč tedy dětem nečtou? divím se, byť jednu odpověď znám. Ani já totiž synovi ve vlaku a „veřejném prostoru" moc rád nečtu a má to snad pochopitelný důvod. Stydím se.

Bojím se, že se mi budou ostatní (a hloupější) cestující smát! A že mě budou považovat za pošuka a budu okřiknut. Vy na to však možná máte, i vyndejte v Pendolinu nějakou dobrou dětskou knížku a předčítejte zvesela a nahlas. Pak mi dejte vědět (a ještě třeba Václava Klausovi mladšímu), zda vše proběhlo v pohodě.

Ale k vyprávěním; k těm, která už se tradičně spojují s táboráky a jimiž rozumím zcela spontánní příběhy sypané do prostoru bez plánu.

To je totiž vždy teprve ONO. A někdo se s podobným talentem už narodí a nemá-li okolo sebe zcela stupidní rodinu, jeho schopnost pak ještě zraje. Nejpozději dozrává asi tak v devíti, ale tím neříkám, že je to ideál. Nevylučuji totiž, že vám NĚCO musí chybět (asi jako Nezvalovi), abyste se - podobným žvaněním – znovu a znovu zachraňovali a etablovali mezi vrstevníky.
Částečně teď vzpomínám na vlastní devátý rok, ale uspokojivě se mi jej dodnes analyzovat nepovedlo. Vím jen, že nás bylo ve třídě desítky, nicméně vyprávěl jsem vždycky jen já a vždycky jen okolo mě se proto shromažďovaly trsy nadšených posluchačů.