V pátek 15. srpna 2025 by se na Aljašce měly sejít delegace dvou jaderných velmocí – USA a Ruské federace – vedené svými prezidenty, Donaldem Trumpem a Vladimírem Putinem. Celý normálně uvažující svět vzhlíží k tomuto setkání s nadějemi. Zkusme se proto letmo zamyslet, co od tohoto setkání můžeme realisticky očekávat my a zda naše naděje, které k summitu upínáme, nejsou příliš přehnané.
Začněme optimisticky. Už to, že se Američané s Rusy mají setkat (a navíc v prezidentském formátu), je zpráva mimořádně pozitivní. Nadějné je, že se obě strany chtějí potkat, že ani z jedné strany neznějí vytáčky. Ač naše domácí média vykládají Trumpovo rozhodnutí setkat se s Putinem málem jako zradu „západních“ ideálů a výraz „mnichovanského“ stylu Trumpova přemýšlení, realita je jiná. Jednak podle amerických médií Donald Trump o záměru setkat se s Vladimírem Putinem okamžitě telefonicky informoval lídry evropských mocností včetně prezidenta Ukrajiny Zelenského, jednak je ujistil, že po dvoustranném jednání bude následovat jednání třístranné, tedy včetně Zelenského. I viceprezident J. D. Vance okamžitě odcestoval do Evropy, kde představitelům západních států a Evropské unie (!) vysvětlil motivy a cíle amerického prezidenta, se kterými na Aljašku odletí. Za zády „Evropy“ a Ukrajiny se tedy zjevně nic špatného nepřipravuje, jak z médií a evropské politiky slyšíme.
A optimisticky také pokračujme. Setkání Trump – Putin je důkazem, že válka, umírání, zmar a destrukce nejsou řešením problémů, ale potvrzením, že hledání způsobů, jak najít východisko ze složitých situací, patří k vyjednávacímu stolu. Pokud si představitelé jaderných mocností podají ruku, je to vždy nadějnější než sledovat, jak si na dálku vyhrožují.
Která opoziční tvář zatím dělá nejlepší kampaň?Anketa
A přesto, myslím, zřejmě není na místě přehnaný optimismus. Určitě se nedá očekávat, že by z tohoto prvního setkání (jednání) delegací USA a Ruska na nejvyšší úrovni mělo vzejít něco významně průlomového (alespoň co se týká války na Ukrajině). Velká očekávání nejsou na místě už proto, že na rozdíl od ruského prezidenta Putina, který od roku 2022 opakuje nekompromisně ruské požadavky, Trumpovy nestálé a proměnlivé formulace amerických zahraničně-politických postojů působí rozpačitě, snad i nedůvěryhodně. Zatímco Putin neoblomně a dlouhodobě opakuje ruská tvrzení, kterými si nárokuje Donbas, Záporoží, Cherson, Krym, neutralitu Ukrajiny a její odzbrojení, od Trumpa jsme už slyšeli leccos nepochopitelného: od jeho slov „měl jsem báječný telefonát s Vladimírem“ až k příkazům přesunout dvě americké jaderné ponorky „kamsi k Rusku“ i jeho padesátidenní ultimátum pro uvalení dramatických cel na ty, kteří s Ruskem obchodují (po několika dnech dokonce zkrácené), protože „Putin si dělá, co chce“. Ona názorová plastičnost a proměnlivost, které jsou zřejmě Trumpovými vyjednávacími nástroji, však do diplomacie příliš srozumitelnosti nepřinášejí. Uvidíme.
Optimismus není také na místě proto, že zatímco Američané s Rusy zřejmě intenzivně připravují agendu pro jednání obou prezidentů, západní mocnosti spolu s Evropskou komisí a ukrajinským prezidentem Zelenským okamžitě svolali „krizové“ jednání s cílem zúžit Trumpovi manévrovací prostor co nejvíc. Fakticky se tak potvrdilo to, co dlouhodobě vidíme: západním zemím nevyhovuje americká politika hledání smírného řešení v ukrajinsko-ruské válce, přejí si pokračování konfliktu, podporují v Zelenském nerealistické naděje a nutí Ukrajinu k pokračování sebevražedného boje. Pokrytectví západní Evropy i vyhrožování evropské „ministryně zahraničních věcí“ Kallasové všem, kteří mají odlišný názor od toho „evropského“, jsou drzé a v důsledku strašné. Nejen rozšiřují propast mezi USA a jeho evropskými spojenci (a jsou to ještě vůbec spojenci?), ale významně snižují šance na nalezení vyváženého a všemi stranami respektovaného řešení „Ukrajiny“.
Tak či onak, americká zahraniční politika není jenom o válce na Ukrajině. Američany dominantně zajímá indo-pacifický prostor a v jejich zájmu snad není tlačit Rusko do příliš těsného spojenectví s Čínou, Indií či dokonce s Iránem. Je proto velmi pravděpodobné, že „ukrajinský“ problém nebude jediným tématem jednání Donalda Trumpa a Vladimíra Putina. Naopak, dá se očekávat, že Američané s Rusy budou hledat společnou řeč i v řadě zahraničních témat, která jsou bez obou velmocí jen obtížně řešitelná. Snad může dokonce dojít na představení společných hospodářských projektů, v tom by si oba prezidenti mohli rozumět. A bylo by to dobře. Kde se obchoduje a spolupracuje, tam se neválčí.
Pro Rusko znamená summit na nejvyšší úrovni na Aljašce prolomení mezinárodní izolace, což je jeho ohromný úspěch. Pro Trumpovu Ameriku může „Aljaška“ znamenat naznačení cesty ven z konfliktu, kam ji zavlekli nezodpovědní prezidenti z řad amerických Demokratů. A konec konců i pro Trumpa samotného může být možné ukončení války osobní satisfakcí a potvrzením jeho ambicí získat (třeba) Nobelovu cenu míru (o kterou s Obamou asi skrytě žárlivě soupeří).
Ač nejsou na místě přehnaná očekávání, ač jsou na místě realismus a opatrnost, jednání (a opět zdůrazněme význam slova jednání), schopnost sednout si k jednomu stolu – to nadějné a snad i optimistické je. Jak to vše dopadne, uvidíme. Nepřehánějme svá očekávání, opatrně a rezervovaně čekejme na výsledky jednání. Ale pozitivní náznaky budoucího vývoje tu jsou. Zaplať pánbůh.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
