To jsou slova rakouského prezidenta (od roku 2017) Alexandra Van der Bellen (1944) z projevu, kterým tento týden ve středu ve středu otevřel hudební festival – Bregenzské slavnosti (Bregenzer Festspiele) a politicky korektně v něm použil, místo promiňte, anglické slovo - sorry. 

Tento vysokoškolský pedagog a ekonom v letech 1997–2008 působil jako předseda rakouských Zelených. Evropští Zelení, kteří jsou dnes u moci i v sousedním Německu se snaží šedivou Evropu ve věku přebarvit na jarní zelenou s pomocí projektů a myšlenek pocházejících z oblasti fantazmagorie, osobní neodpovědnosti, nejasného myšlení a hodnocení rizik. Výsledek jejich snah bude s pravděpodobností hraničící s jistotou podobný premiéře letošních Bregenzských slavností - Madame Butterfly.

Premiéra spadla doslova do vody. Po 59 minutách představení příroda dokázala, že je silnější, nekompromisní a spravedlivá: Tropický déšť s blesky na nebi přinutil malou část návštěvníků přesunout se do koncertního sálu, ostatní si mohou podat žádost o návrat peněz za vstupenky. Kromě toho příroda nabídla dvojí poučení, nejenom režisérovi a jeho týmu: 1) Zdálo se, že bouře působí proti idylické náladě setkání a svatby gejši Cio-Cio-San a amerického mariňáka Pinkertona. Počasí jako by chtělo od začátku říci: tohle nemůže dopadnout dobře. 2) Ti, kdo si zaplatili více pro případ přesunu do sálu s mnohem menším počtem návštěvníků, než nabízí otevřená scéna, mohli slyšet orchestr naživo, zpěváky bez elektronické posily a užít si intimity scén a výrazů obličejů zpěváků – herců. Ty jsou nezbytné a typické pro porozumění významu zejména ve druhém a třetím aktu opery. Záře sopránu (Barno Ismatullaevové - Cio-Cio-San) a pohled na tvář zblízka umožňují číst pochybnosti a bolest, které Butterfly cítí, když konečně správně interpretuje svůj osud - a bíle odění komparzisté jí podávají dýku jejího otce.

Intermezzo

Za zcela jiných podmínek se odehrálo představení nového centra moci v Teheránu. Tam krátce po USA – Arabském summitu se setkali prezidenti Ruské federace, Turecka a Iránu a jednali oficiálně na téma Sýrie, neoficiálně i na další témata, to vše bez ohledu na šedivou Evropu, USA, údiv německé paní ministryně Baerbock a její otázku: Jak je možné, že prezident Erdogan a představitel členského státu NATO a podporovatel Ukrajiny se nechal fotografovat společně s prezidentem Putinem? Nevím, kdo, kdy a komu vrazí dýku do zad, vím ale, že především EU by se měla mít na pozoru. Proč?

US-Senátor Joe Manchin totiž vrazil dýku do zad ambicióznímu ekologickému programu prezidenta Joe Bidena v hodnotě triliard USD. Tím se potvrdila dysfunkce amerického politického systému a hluboký rozkol v samotných USA. Na nich prakticky závisí fyzická bezpečnost Evropy. NATO byrokracie má již pouze možnost užívat si poslední akt své existence. Po pravděpodobně prohraných volbách do Kongresu USA lze očekávat nástup Trump II nebo ještě někoho horšího. Evropa nebude prioritou USA. Vazalský entuziasmus a sankce zničí Evropu a přivedou ji do stavu, kdy USA ji nebudou muset ochraňovat s pomocí NATO, organizace, jak ji dnes známe. Vlády v EU budou dále padat, jak jsem před časem popisoval v  příspěvcích a nikdo z RF a ČLR nebude vážně jednat se současnými euroatlantickými elitami o nějaké spolupráci, míru a soužití. Vše se bude koncentrovat na pár RF a ČLR, v nich plánované změny a programy a na ČLR, jako skutečného a vyhlášeného nepřítele USA.