Vím z mnoha desítek setkání, že kacíř není naivní a nezkušený. Kacíř ví, že se nejedná o „už jen prosté selhání jedince, jak se přečasto partaje většinou brání, nýbrž i průkazně více, než pouze chyba systémová!“ Všichni, kdo má trochu rozumu a zkušenosti ví, že prevence je lepší a levnější než léčení. Na léčení všech možných místních, národních, mezinárodních a geo-neduh máme čím dál tím méně peněz a času. Proto vznikla objektivní potřeba chirurgického zásahu. V jaké podobě?

Samozřejmě neznám, a proto nemohu dát krátkou, jednoznačnou a všeobecně platnou odpověď. Vím ale, že ve středověku si lidé mysleli, že člověk je mírou všeho. Akceptovali však, že ta míra je daná Bohem. Dnešní politici a v globalizačním mýtu se topící fetišisti si myslí, že jsou bohové. Neznají míru. I proto zapomínají na Freuda. Ten nám dal do vínku, že fetiš je tou poslední věcí, kterou malý chlapec spatří předtím, než je konfrontován s absencí penisu u své matky – a já dodávám, dcera (například sama paní zástupkyně) v případě přítomnosti penisu u otce, jako hrozby vlastní kastrace. Jestliže člověk trpící patologickou neurózou trpí, může být léčen, patologický fetišista netrpí. Proto nemůže být léčen, nelze mu pomoci. Má pořád svojí radost. Jenže, jak praví staré přísloví, nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. A, že žádný oběd není zadarmo, víme také.