Dvacátá sedmá sezóna
Klubem výtvarných umělců Horácka (KVUH) prošlo od jeho vzniku jednapadesát autorů. Nyní, v dvacáté sedmé sezóně činnosti, patnáctičlennému kolektivu předsedá výtvarnice, učitelka Základní Jana-Zabloudilová portrétumělecké školy Jana Zabloudilová (vpravo na fotografii Zlaty Ptáčkové). V listopadu 2012 mně poskytla o klubové činnosti obsáhlý rozhovor pro regionální noviny. Nyní je ve výstavní síně žďárské Staré radnice a v téměř sousední barokní kapli sv. Barbory přístupná letošní klubová výstava. Po vernisáži byl čas na řeč o aktuálním dění v umění a rovněž na připomenutí šest let starého rozhovoru. Především pro srovnání, co je na poli vysočinské výtvarné kultury jiné.
Jaké má Klub poslání?
Pořádání výstav a dalších akcí pro veřejnost, tvůrčích diskuzí, studijních zájezdů, zajišťování kontaktů s ostatními spolky prostřednictvím Unie výtvarných umělců.
Co to značí, když se řekne profesionální výtvarník?
V tom se nic nezměnilo. Hlavním předpokladem je středoškolské nebo vysokoškolské umělecké vzdělání. Případně v odborně vedených kurzech. Profesionál by měl svou odbornost prokazovat náležitou tvorbou. Takovou, která vykazuje ve všech ohledech rysy stvrzující umělcovou všestranně pěstěnou originalitu.
Dnes je doba zase poněkud jiná, než byla před šesti roky. Tehdy jste řekla, že výtvarní umělci na Vysočině, a podobně v jiných regionech, mají ve společnosti, především v ekonomické oblasti, nezáviděníhodné postavení. Jak jsou na tom nyní?
Hůř. O tom není pochyb. Je sice obrovskou výhodou, že umělecká tvorba dávno nemá ideologická vymezení, není svázána politickými požadavky, ale příležitostí k uplatnění je stále málo. Hlásaný ekonomický růst se umění rozhodně vyhýbá. Výtvarníci na současném trhu práce mají šance téměř nulové. Přitom materiálové vstupy jsou stále dražší. Živit se, třeba jen skromně, výhradně uměleckou prací, dokáže na Vysočině málokterý autor v aktivním věku.
Mohu tedy po letech položit tutéž otázku? Zaslouží si výtvarní umělci v regionech podporu? Mám na mysli např. bezplatné poskytování výstavních prostor.
Rozhodně ano. Mějme na mysli, že vitální tvůrci umění se neobracejí svými díly pouze k sobě, směřují k širšímu publiku. Slouží. A většinou bezplatně. Ráda ovšem připomínám, že město Žďár v posledních letech vždy koncem léta přispívá našemu Klubu na konání dnes již tradiční akce Umění srozumitelně. Je určena veřejnosti, studentům a dětem. S aktivním zapojením členů Klubu má vzdělávací charakter, přibližuje rozličné formy současného umění. A v tomtéž čase je ve městě oblíbený kulturní festival Slavnosti jeřabin. V jeho rámci jsme už několikrát představili na výstavě svá výtvarná díla. Právě teď je možné takovou výstavu navštívit.
Má komerční charakter? Jsou exponáty prodejné?
Jsou. Ale ve Žďáru se umění vždycky prodávalo špatně. Přítomná výstava, stejně jako ty předešlé, je pro autory a snad i pro návštěvníky zdrojem potěšení. Rozmanitá díla nabízejí estetické zážitky, specifické pohledy na svět a člověka v něm, učí rozeznávat skutečnou uměleckou hodnotu od laciné líbivosti…
Barvy, tvary, linie
Aktuální členská výstava Klubu výtvarných umělců Horácka v rámci Slavností jeřabin má titul Barvy, tvary, linie. S představenými exponáty souvisí tradiční koncepce klubových výstav. Výběr děl je ve výlučné volbě autorů. Nepsanou zásadou je představení děl z přítomné doby. Avšak rozdíly v tvůrčí píli mohou být příčinou i představení prací staršího data vzniku.
(V abecedním pořádku). Od grafika Petra Bendy jsou komorní hlubotiskové listy založené na geometrických vztazích obrazců s mírným barevným odlišením. Ivo Holán je autorem klasických barevných fotografií s náměty krás Vysočiny. Antonín Kanta experimentuje za přispění počítače s rozměrnými autorskými kresbami adjustovanými na kovových deskách. Doyen KVUH, sochař Zdeněk Macháček (nar. 1925), představuje tři vertikální dřevěné skulptury s výraznou stylizací motivů vysočinské krajiny. Inspirace keramičky a malířky Jana Mikyskové, nejmladší z vystavujících, je rovněž v krajině, pojímá ji však v tvarech a strukturách s přitažlivou osobitou volností. Pro Milana Nestrojila je krajina na zemi i v neurčitém kosmickém prostoru v komorních malbách východiskem k vyhraněnému vnitřním u modelu. Obrazy Bořivoje Pejchala přecházejí od podnětů z vinorodé krajiny k volnému malířskému zpodobení geometrické soustavy dávných oppid ve specifickém předmětném zpřítomnění. Náš přední sklářský výtvarník Jaroslav Svoboda, dávno renomovaný i v cizině, vystavuje cyklus tvarově uvolněných, barevně přitažlivých hlav z foukaného skla. Tématem obrazů Zdeňka Šplíchala je horská krajina s věcnými prvky, s akcentem lineárního kontrastu jako znamením civilizace.Od šperkaře a sochaře Miroslava Štěpánka je malá kolekce vytříbených kovových šperků, především však vysoká stéla spojující strukturovaný kámen s leštěnou deskou z nerezu. Sklářská výtvarnice a sochařka Monika Vosyková vystavuje nové artefakty z čirého a barevného lehaného skla. Formou a jako doklad autorčina průkazného rozvoje příznačné sklářské techniky zaujímají, dle mého soudu, nejvyšší pomyslný stupeň přítomné výstavy. Dosažené cíle na cestě příklonu k lyrické či abstraktně expresívní formě malby neomylně prokazuje Jaroslav Vyskočil. A dle jména poslední v řadě, kreslířka Jana Zabloudilová, v zobecnění rozehrává v repeticích tušových kreseb perem morfologie proměny vycházející z věcnosti přírody.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
