Betlémy, s postavami, zvířectvem, se stylizovanými stavbami a s prvky přírody, jsou jímavými projevy umění lidových autorů. Pro epickou monumentalitu, pro dojem, který mohou vyvolat, jsou nejpřitažlivější ony velké, tzv. stavěcí betlémy. S figurkami malovanými na lepence a vpíchnutými do mechového podloží. Z hlediska rozměrů jsou jejich protipólem betlémy skříňkové. Pozorovatel přístupný dojmům, zejména je-li rovněž alespoň kuse zasvěcen i v oblasti výtvarně estetické, může před lidovým betlémem cítit podobné duchovní naplnění, jakého se mu dostane před díly velkých renesančních či barokních malířů a sochařů.

První scéna vítání Ježíše Krista na svět byla dle historických zpráv vystavena v Římě v posledním desetiletí 13. století. Na našem území až o dvě a půl století později z rukou jezuitů. Nejprve v kostelích, pak v sídlech šlechty, nakonec v příbytcích obyčejných lidí. Betlemářství našlo své oddané tvůrce v několika etnografických oblastech. Na Horácku jsou nejcennější plody lidového betlemářství uchovány a ošetřovány v Muzeu Vysočiny Třebíč.

Nejstarší betlém vznikl v Třebíči ve třetí čtvrti 18. století, okolo roku 1760. Nalézal se v rodině Papírníkově. Dle zápisu byl ze dřeva a stromové kůry. Shořel při požáru Třebíče v roce 1873. Iniciátorem a pravým tvůrcem třebíčského betlemářského výtvarně řemeslného stylu stal se později František Hartmann (1791 – 1855). K šíření zvyku stavět betlém, zpravidla docela malý a jednoduchý, umísťovaný za oknem, přispíval prodejem pomalovaných papírových archů, z nichž si stavitelé figurky vystřihovali. Hartmann dal tvůrčí inspiraci svým pokračovatelům Antonínu Čeloudovi, Jiřímu Plottovi, Františku Klausovi, Tomáši Weignerovi a dalším.