Důsledná, téměř totální prevence, nadiktovaná státem a navozená médii a sociálními sítěmi na plné čáře porazila ekonomiku i naše tvůrčí sociální bytí. I naši občanskou autonomii. A uvedla nás do závislosti na nadějích a hypotézách. Mnozí nyní eticky triumfují ve svých celoživotních polemikách s „materialisty“. Ve skutečnosti ale zvítězila idea ekonomického růstu. Stejně tak je zjevné, že medicínu, jakou byla karanténa z jara 2020, lze – právě proto - ordinovat tak jednou za desítky let. Nejen z ekonomických důvodů.

Opravdu nejde o peníze?

Mezi lidmi se při pohledu na zmatkující a protiřečící si ministry v temných dnech března a dubna tohoto roku rozšířil názor, že epidemii Covid-19 zvládli sami. Například tím, že si ušili roušky. Pravda to ale není. Základním principem v době vrcholící epidemie byla ekonomická organizační role státu. Naše ochota být doma s dětmi, opustit své firmy, nebo v nelehkých podmínkách pracovat z domova a zejména utlumit živnosti, stála do značné míry na důvěře v to, že výpadek našich příjmů vykompenzuje vláda, jak slíbila. Také proto jsme dvakrát neřešili, jaké ekonomické a sociální důsledky taková garance vyvolá a jaké nepřímé oběti včetně lidských bude mít. Bylo to to nejjednodušší řešení.

Pokud tedy někdo tvrdí, že způsob naší reakce na Covid byl nějakým velkým vítězstvím ducha nad hmotou, autentickým uznáním, že jeden, jakýkoli lidský život, stojí za astronomické kolektivní oběti a že přeci nejde „jen o peníze“, hluboce se mýlí. Ne že by se v karanténě neukázala disciplinovanost a lidskost, klaďme si ale i otázku (čekatelé na kompenzace by mohli vyprávět), jak by věci vypadaly, kdyby rovnostářské kompenzace nebyly možné. Tak jako v mnoha zemích světa s karanténou bez finančních kompenzací. Respektovali bychom my, obvykle zadlužení Evropané, zvyklí dostávat každý měsíc výplatu na účet, zákaz volného pohybu a zavření provozoven? Nevznikla by ostrá politická reakce? Přežila by vláda jediný den?