Jde o stále setrvalý obraz „Ruska agresora“ (které umí jen vyvážet plyn), na kterém nic nezměnily ani vcelku dobře dostupné analýzy a závěry, které takový pohled významně komplikují. Každá reportáž skládá obraz jen v jednom argumentačním směru, něco na obhajobu separatistů nebo Ruska jsem snad v ČT ještě neviděl. Pokus chápat druhou stranu, je-li aspoň náznakem, není seriozní. Výjimkou nejsou ani dětinské výrazy pohrdání a nadřazenosti.

Rusko agresor

V takové situaci si člověk čas od času uvědomí tu povědomou zvláštní bezmocnost, která však za jiných okolností může být výhodou. Vůči dvojakému fenoménu „nezávislosti“ veřejnoprávních médií, která mají možnost politicky, na zahraničně-politických tématech je to obzvlášť vidět, víceméně samostatně vychovávat diváky a posluchače. Druhým významným druhem názorových „tahounů“ jsou samozřejmě politici. Přes všechny výhrady lze brát stanoviska prezidenta Miloše Zemana k Ukrajině vážně. Jde rozhodně o živější myšlenkový přínos, než hlavní proud parlamentních stran souznící s jednoduchým obrazem Ruska agresora, tupého vývozce plynu.