Jan Friedlaender: Versailleský mír a jeho vliv na demokracii v Evropě

01.01.2015 17:00

„Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkodušnost, v míru dobrá vůle.“ (W. S. Churchill)

Jan Friedlaender: Versailleský mír a jeho vliv na demokracii v Evropě
Foto: Archiv
Popisek: 1. světová válka

Končící rok 2014 přinesl dvě výročí s nesmírným významem nejen pro Evropu, ale též pro téměř celý ostatní svět. Především půlkulaté, totiž 95. výročí mírové smlouvy vítězů 1. světové války s Německem (podepsána ve Versailles) a Rakouskem (v Saint-Germain-en-Laye). Jakožto Versailleský mír se obvykle uvažují obě tyto smlouvy z roku 1919 a navíc smlouvy s Maďarskem a Rumunskem (1920) a Tureckem (1923), projednané a podepsané rovněž v místech ležících v blízkosti Paříže. Smyslem všech těchto smluv bylo ukončení válečného stavu po válce, jejíž vypuknutí zaznamenalo v roce 2014 sté výročí. Proto bychom ze svých úvah neměli vylučovat ani mír Brest-Litevský, který bylo v roce 1918 donuceno podepsat Rusko, rozvrácené říjnovou revolucí.

OutStreamVideoPlayer

Něco málo definic

Nehodlám se zabývat otázkou viny za válku, která znamenala ztrátu nejméně 10 milionú lidských životů, zástupy invalidů a dalších raněných, bídu a rozvrat ekonomiky. Názory zde jsou velice rozdílné a je pro mne obtížné ztotožnit se s převládajícím domácím přístupem, který zlehčuje sarajevský atentát stylem Jaroslava Haška. Chtěl bych se však zabývat charakterem této války, a to z hlediska známé teze T. G. Masaryka, který ji považoval za střet demokracie s teokracií, pod kterýmžto pojmem bychom měli spíše hledat autokracii jakožto opak demokracie. V tom případě musíme alespoň stručně říci, co je třeba rozumět pod pojmem demokracie.

Ztotožňuji ji s běžně užívaným pojmem liberální demokracie, tedy s existencí vlády práva a základních práv a svobod včetně svobodné volby zastupitelů na všech administrativních úrovních státu. Vycházím z toho, že tzv. neliberální demokracie, která z těchto podmínek zpravidla splňuje jen (často zmanipulované) volby, demokracií vůbec není. Zmíněné podmínky bývají ovšem splněny v různé míře. Proto se nevyhneme ani pojmu dokonalejší či kvalitnější demokracie, ani jeho opaku. Totéž platí o systémech autokratických. Pokud jde o tuto kvalitu, budeme ji zřejmě hledat především tam, kde je co nejvíce moci v rukou osob, které byly do svých funkcí zvoleny voliči nebo jimi zvolenými zástupci. Je to ovšem přístup do jisté míry konvenční, neboť nepřihlíží k vyspělosti dané společnosti, která spoluurčuje optimální formu demokracie.

Kdo byl kdo

Přejděme tedy konečně k prezentaci bloků stojících v Evropě proti sobě v letech 1914-18. Základ Dohody tvořili signatáři Entente cordiale (1904). Byly to země vyspělé demokracie, Spojené království a Francie. Spojené království bylo konstituční monarchií, kde vláda byla zodpovědná panovníkovi, a proti rozhodnutím parlamentu bylo možné královské veto, které však od dob Marie Stuartovny (1704) nebylo uplatněno. Francie byla od porážky Napoleona III. parlamentní republikou, v obou zemích byla kritéria demokracie plněna. Na stranu Dohody pak byla 1915 ještě přikoupena Itálie se svou poněkud zkorumpovanou demokracií, v roce 1916 přibylo na straně Dohody ještě Portugalsko a Rumunsko, obě spíše nestabilní demokracie, Rumunsko v roce 1918 ale kapitulovalo. V roce 1917 se na straně Dohody zapojily demokratické Spojené státy, které také válku na západě ve prospěch Dohody rozhodly.

Na straně Dohody bojovaly od prvních dnů také dva nedemokratické státy. Jednak Srbsko, jež bylo nakonec rakousko-uherským vojskem obsazeno, jednak carské Rusko, jež koncem 1917 oslabila komunistická revoluce, což vládu donutilo podepsat s Německem a Rakouskem-Uherskem v březnu 1918 mír, jímž ztratilo rozsáhlá území na západě, z nichž část po příměří opětně obsadilo. Dalším nedemokratickým spojencem bylo Řecko.

Proti Dohodě stál tzv. Trojspolek, do něhož patřily Německo, Rakousko a Itálie. Itálie však do války nejprve nevstoupila a v r. 1915 za příslib připojení Tridentska, Jižních Tyrol a dalších území vstoupila do války na straně Dohody. K Trojspolku se pak připojilo Turecko a Bulharsko.

Německo a Rakousko-Uhersko byly konstitučními monarchiemi stejně jako Spojené království, avšak s viditelně menším obsahem demokratických prvků. V Německu byly sice všeobecné volby do Reichstagu, ale výkonná moc byla cele v rukou císaře. Jmenoval vládu (žádné hlasování o důvěře) a dokonce i vyšší úředníky, mohl vyhlašovat válku i mír, ba odstoupit to či ono území. V případě R-U musíme rozlišovat Rakousko a Uhersko. V Uhersku volilo obyvatelstvo jen polovinu poslanců Uherského sněmu, volil jen ten, kdo se mohl vykázat nějakým majetkem, zejména pozemkovým, takže volební právo mělo zhruba 6 % obyvatelstva. Ve volbách bylo dále znevýhodněno nemaďarské obyvatelstvo. V Rakousku byly v r. 1906 uzákoněny a v r. 1907 provedeny všeobecné rovné přímé a tajné volby do Poslanecké sněmovny. Císař jmenoval vládu (žádné votum důvěry) a mohl vetovat zákony. To v Rakousku i Uhersku.

Turecko ani Bulharsko hladinu demokratismu na straně trojspolku rozhodně nezvýšilo, takže převaha vyspělé demokracie na straně Dohody je nesporná. Zůstává nám však otázka, zda takovéto seskupení bylo skutečně významné, či zda nešlo jen o jakousi náhodu. Vzhledem k vítězství Dohody by se dalo očekávat, že se v Evropě podstatně rozšíří demokratický prostor. Zrekapitulujme si nyní tedy, jaká jednání probíhala po skončení války na pařížských předměstích, co bylo dohodnuto a jaké byly další osudy demokracie ve vítězných i poražených zemích a případně i v dalších zemích Evropy.

Výsledky války

Souhrn všech konferencí kromě jednání s Tureckem trval rok – od ledna 1919 do ledna 1920. Nejdůležitější konference se konala ve Versailles, jejím předmětem byla mírová smlouva s Německem. Německo ji podepsalo 28. 6. 1919. Výsledkem byly reparace 269 mld. marek, později sníženo na 132, omezení armády na počet 100 000, ztráta všech kolonií ve prospěch Británie, Francie a Portugalska a ztráta četných území v Evropě ve prospěch Francie, Polska, Belgie, Dánska, Litvy, Československa a Svobodného města Gdańsk. Pro nás byly dále důležité smlouvy ze St-Germain-en-Laye (s Rakouskem) a Trianonská (s Maďarskem). Rakousko muselo odevzdat válečné i obchodní loďstvo, zredukovat armádu na profesionální o maximálním počtu 30 000 a muselo předat jižní část Tyrol a Istrii Itálii (obdrželo však od Maďarska Burgenland, z něhož však po plebiscitu 1921 vrátilo Maďarsku Sopron). Muselo platit reparace a bylo mu zakázáno případné připojení k Německu a používání názvu Deutschösterreich. Zřejmě největší pokoření poraženého znamenala Trianonská smlouva pro Maďarsko. To ztratilo Slovensko a Podkarpatskou Rus ve prospěch ČSR, Království chorvatsko-slavonské a větší část Vojvodiny a Banátu ve prospěch Království SHS (později Jugoslávie), Sedmihradsko a menší část Vojvodiny a Banátu obdrželo Rumunsko, do Rakouska přešel Burgenland. Dále reparace a zákaz spojení s Rakouskem. Těmito územními přesuny se mimo Maďarsko ocitla jedna čtvrtina Maďarů, všechny uherské doly s drahými kovy a 90 % lesů. Ve východní části Balkánu zaznamenaly územní zisky SHS, Rumunsko a Řecko na úkor Bulharska a Turecka.

Důsledkem porážky zemí Trojspolku a Ruska byl také vznik řady nových států. Z některých rakouských a uherských zemí vzniklo Československo, Polsko do té doby rozdělené mezi Rusko, Německo a Rakousko-Uhersko. Rusko se sjednotilo v samostatný stát a části Rakouska-Uherska vytvořily spolu se Srbskem a Černou horou Království SHS (později Jugoslávie). Na severovýchodě Evropy získalo ještě za války nezávislost Finsko a po válce i Litva, Lotyšsko a Estonsko.

Poválečná demokracie

Jaký byl po uzavření míru osud demokracie v Evropě? V rámci vítězných států Dohody nedošlo, až na 2 výjimky, k žádnému dramatickému vývoji. Je to logické, vítězství nevytváří kritické situace. Jednou výjimkou byla Itálie. Její zkorumpovaná demokracie měla četné nepřátele. Nelze se tomu příliš divit. Občané byli zastrašováni, aby nechodili k volbám, docházelo k potlačování opozice. V r. 1922 uspořádali Mussoliniho fašisté pochod na Řím, 1928 se jejich strana stala jedinou legální stranou v zemi. Režim pak trval až do porážky Osy ve 2. světové válce. Druhou bylo Portugalsko, kde demokracie přežila jen do r. 1926. Pak nastoupil autoritativní režim, který byl svržen až v roce 1974.

Ze zemí, které v důsledku výsledku 1. světové války získaly nezávislost, se nesporně demokratický režim ustavil především v ČSR, i když i tam došlo k poklesu míry demokratismu tím, že na rozdíl od předchozího rakousko-uherského období byly zrušeny volby zemského i okresních zastupitelstev (šlo zajisté o neuvážené řešení národnostních problémů). Tato demokracie však zanikla v důsledku vnější agrese v roce 1938 a byla obnovena až po 51 letech. V Polsku samostatnost přišla společně se značně nestabilní demokracií, kterou v r. 1926 vystřídala vojenská diktatura zvaná sanační režim (parlament zůstal, ale moc byla v rukou vojáků). Demokratický režim se po porážce bolševiků etabloval ve Finsku, méně demokracie pak bylo v pobaltských státech. Království SHS a pozdější Jugoslávie nezdědily liberální charakter Rakouska-Uherska a podržely si nedemokratické poměry předválečného Srbska. Do r. 1927 se konaly volby, doprovázené však terorem proti opozici; tuto falešnou demokracii pak ukončilo nastolení královské diktatury v r. 1928. Demokracie se pak znovu těžce rodila až po r. 1989. Celé předválečné období bylo také charakterizováno útlakem nesrbských národů.

Vliv míru na poražené státy byl rozdílný. V Německu došlo po porážce země k revoluci, z níž se po překonání nebezpečí bolševické revoluce zrodil demokratický stát s výbornou ústavou. Hospodářsky ovšem poražená země trpěla, a když pak byl tento stav násoben hospodářskou krizí, rostla prudce podpora NSDAP. To začalo znemožňovat vytváření vládních koalic, až se nakonec demokratické strany ocitly v menšině a říšským kancléřem byl 30. ledna 1933 jmenován Adolf Hitler, který bez větší námahy zavedl totalitní režim, který vyvolal další světovou válku a okupoval většinu evropských zemí. Ten byl pak vítěznými mocnostmi svržen, avšak demokracie byla obnovena jen v západní části země, na východě až 1989. Také v Rakousku byla po první světové válce demokratická revoluce, avšak národ byl rozdělen na dvě téměř přesně stejně velké části, což vedlo k parlamentnímu zmatku, z něhož se v r. 1934 zrodil autoritativní režim. O 4 roky později byla země pohlcena nacistickým Německem. Maďarsko mělo po překonání bolševické revoluce režim velmi málo demokratický; konaly se sice volby a politické strany existovaly, ale vládu jmenoval regent, jímž byl trvale M. Horthy, bez ohledu na sílu stran. Regent měl předschvalovací právo na zákony a volby nebyly tajné. Existoval obrovský tlak nacionalismu. Režim trval až do r. 1944, kdy byla země okupována nacistickým Německem, které zde zavedlo nacistickou totalitu. Po obsazení země Rudou armádou byl postupně nastolen bolševický totalitní režim, jehož se Maďarsko zbavilo až na konci 80. let, avšak nyní se tam opět objevují autoritářské tendence. Bulharsko bylo převážně pravicovou diktaturou až do roku 1944, kdy rychle přešlo k diktatuře komunistické trvající až do r. 1989. Vývoj v Rusku je u nás dostatečně znám a nemusíme se jím zabývat.

Války se v Evropě nezúčastnily převážně demokratické státy (Švédsko, Norsko, Dánsko, Island, Nizozemí, Lucembursko, Švýcarsko, Lichtejnštejnsko) a takovými zůstaly i po válce (kuriositou je Dánsko, které zůstalo demokratickým i po polovinu období nacistické okupace). Neutrálním zůstalo i Španělsko, kde se velice neuspořádaná demokracie střídala s diktaturami (Primo de Rivera 1923). V roce 1936 zvítězila ve volbách Frente popular, která nezabránila a snad ani nechtěla zabránit poměrům, v nichž si nikdo nebyl jist svým majetkem a, hlavně byl-li kněz či jeptiška, pak ani životem. Tento nepěkný režim, nepochopitelně adorovaný částí demokratů i u nás, byl pak vystřídán systémem ještě drsnějším, který však měl pro průběh válečných událostí vcelku pozitivní význam a který se v následujících letech postupně transformoval v liberální autoritativní režim, jenž se po smrti svého vůdce v roce 1975 změnil v demokracii.

Důsledky – až do dnešních dnů

A nyní tedy zpět k otázce, zda převaha demokratismu v rámci Dohody a málo demokratická tvář Trojspolku byly nahodilé, či zda šlo o záměrné ideové příbuzenství. Obávám se, že obchodní a geopolitické zájmy (pronikání na Blízký východ, převaha v Atlantiku atd.) zde byly rozhodující. Spojenectví Západu s carským Ruskem by to jen potvrzovalo. Nicméně vítězství strany s převahou demokracie určitě působilo jako podpora při zrodu vyspělé demokracie v zemích jako Německo, Rakousko, ČSR či Finsko. Tento triumf demokracie byl však s výjimkou Finska jen krátkodobý. Jak jsme již uvedli, působením vlastních vnitřních sil prohrála demokracie v Itálii, Německu a Rakousku, ČSR a mnohé státy západní Evropy ztratily demokracii v důsledku nacistické agrese v letech 1938-1940. Po porážce 3. říše se demokracie nevrátila do zemí, které zcela nebo převážně obsadila sovětská armáda.

Zbývá nám už jen zhodnotit, jak se na tomto nedobrém vývoji s 60 miliony obětí Druhé světové války podílel Versailleský mír. Obávám se, že nese velkou vinu. Bylo jistě správné potrestat Německo, zejména za neomluvitelné násilnosti v přepadené neutrální Belgii, avšak trest v ekonomické i teritoriální oblasti, doprovázený ještě výrokem o výlučné vině Německa, byl ponižující a pomohl nacistickým zločinným demagogům k moci. Ani vznik stovek kilometrů nových hranic, které měly málo co společného s hranicemi etnickými, v Evropě často neexistujícími, nemohu hodnotit pozitivně. Není divu, že americký kongres tyto dohody neratifikoval. Částečně v tom hrál roli izolacionismus republikánů, kteří na konci r. 1918 vyhráli volby do Kongresu, spolu s tím ale byl příčinou i odpor k duchu této smlouvy.

V roce 1939 emigroval do Británie německý diplomat Wolfgang Gans Edler Herr zu Putlitz. Byl hned uvítán státním tajemníkem lordem Vansittartem. Ten Putlitze ujistil, že cílem Británie je porážka nacismu, nikoli zničení Německa. „Cožpak si myslíte, že jsme se nepoučili z Versailles?“

A Západ po svém vítězství ve 2. větové válce dokázal, že se poučil. Odsoudil nacistické zločince, ale nedecimoval zemi, jež se pak stala jednou z nejkvalitnějších demokracií Evropy, nikoho neohrožující. Maximální trest přináší vítězům okamžitou satisfakci, ale problémy a utrpení v budoucnosti.

Vím, že se mnou mnozí nebudou souhlasit. V právě vydaném čísle KL napsal Čestmír Hofhanzl, že Versailleský mír byl vůči Německu příliš mírný a že o změnu myšlení Němců se zasloužilo rozbití německých měst a znásilnění německých žen (k němuž ovšem došlo jen ve východní části země a nebylo tedy určujícím). Já věřím na ten moudrý mír, prostý mstivosti a chamtivosti, jenž má potenciál staletí trvající antagonismy postupně utlumit, ba i eliminovat. Mohu se samozřejmě mýlit; na takový přístup musí být partner. Na našem domácím dvorku se např. ukázalo, že KSČ v roce 1989 takovýmto partnerem nebyla. Ani Spojenci takový přístup vždy nedokázali dodržet. V Británii biskup z Chichesteru George Bell marně udržoval styky s německým odbojem, s cílem uzavřít s ne již hitlerovským Německem vyjednaný mír. Britská vláda jej nepodpořila a jeho dům měl často rozbitá okna, přestože Luftwaffe tuto oblast nebombardovala. Jistě, představa jiného zakončení války s Hitlerem, než je bezpodmínečná kapitulace, je v prvním okamžiku šokující. Ale tou dobou byly ještě dobré tři čtvrtiny obětí nacismu na živu a do středu Evropy by se bývala nepřivalila Rudá armáda a nebyla by zde instalovala orientální despocii. To by opravdu bylo stálo za dvojjazyčné nápisy v Chebu a Liberci!

S uspokojením lze konstatovat, že ČSR nebyla ve Versailles šampionem v kladení požadavků. Dr. Beneš údajně nabízel i odstoupení výběžků ve snaze česko-německý problém umenšit. Neuspěl; dověděl se, že toto vítězný stát nedělá. TGM také odmítl doma se ozývající požadavky na československý koridor do SHS. Versailleský charakter má ovšem přičlenění jižního Slovenska. Zcela ve versailleském duchu však bylo naše vypořádání s Německem po druhé světové válce. Jsme za to trvale trestáni. Odsun Němců z ČSR byl i naším odsunem na východ. Díky (zbytečným) obavám z revanše zvolil náš lid prezidentem osobu nehodnou tento úřad zastávat, která nereprezentuje navenek české zájmy a bourá naše spojenectví uzavřená v důsledku Listopadových změn.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: konzervativnilisty.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…