Volby jsou - za obvyklých „normálních‘‘ okolností - vzrušujícím momentem politického života staré britské demokracie, která v tomto roce oslavuje už osmisté výročí šlechtou vynuceného podepsání Magny charty králem Johnem a tedy vlastně omezení absolutní moci panovníka a zrodu parlamentu.
Oněmi „normálními“ okolnostmi bývá taková předvolební situace hlavních politických stran, kdy po delší vládě jedné bývá jasné, že tentokrát je už čas, aby se dostala k moci opozice.
Letos tomu tak ale není, neboť minulé volby před pěti lety přivedly k moci středo-pravicové konzervativce premiéra Davida Camerona v koalici se středovými liberálními demokraty po dlouhé vládě středo-levicových labouristů Tonyho Blaira a Gordona Browna a „výměna stráží“ by neměla ještě nastoupit.
S koncem globální hospodářské a finanční krize a snahou mnoha vlád žít na dluh, se však ukázalo, že Británie na tom byla téměř stejně špatně jako Řecko a musely nastoupit drastické rozpočtové škrty, aby se zbavila zadlužení.
To učinilo vládu premiéra Camerona nepříliš populární u širokých vrstev voličů a to i přesto, že labouristé Eda Milibanda trvají na podobných, prý jen méně drastických škrtech. Konzervativcům je proto málo platné, že ekonomika roste téměř tříprocentním tempem a zaměstnanost láme rekordy, když škrty labouristů by prý méně bolely.
Výsledkem jsou vyrovnané voličské preference obou stran nad 30 procenty a na zhruba 270 poslancích, tedy méně než potřebná absolutní většina 326 křesel, zatímco obliba liberálních demokratů výrazně poklesla a nebudou mít možná dost poslanců na obnovení koalice.
Mezitím byl zajímavý nástup Strany zelených výrazně zpomalen sjezdovým vystoupením předsedkyně Bennettové, která – poněkud ve stylu řecké Syrizy -- hovořila o nutnosti vypořádat se s tržním hospodářstvím a nukleární energetikou, snila nahlas o tom, že všichni budou jednou státu přispívat podle potřeb a slibovala koalici levice se skotskými separatisty.
Podobný nástup xenofobní strany UKIP také doznal zpomalení a sám její „král populistů“ Nigel Farage se nejnověji nechal slyšet, že získá deset parlamentních křesel – což je zhruba o 15 méně, než chtěl mít loni.
Jediná britská strana, která se na volby těší, je strana skotských separatistů SNP, která má, podle expertů, šanci získat 50 z 59 skotských parlamentních křesel a to na úkor tam tradičně (dosud s 41 poslanci) silných labouristů, které odsuzuje za boj proti odtržení Skotska od Británie.
Separatisté by však paradoxně měli programově nejblíže právě k labouristům, kteří bez té čtyřicítky skotských křesel konzervativce neporazí.
Není tedy divu, že expremiér John Major vyzval labouristy, aby veřejně vyhlásili, že do koalice - ,,se stranou, jejímž jediným hlavním cílem je rozbití Spojeného království - nepůjdou“, ale Ed Miliband zatím váhá.
Za to jej na plakátech konzervativci portrétují v kapsičce u saka ex-vůdce separatistů Salmonda. Podivná to tedy předvolební situace a to už raději ani nezmiňovat hádání premiéra Camerona s mocnými médii o tom kolik televizních debat by měl absolvovat.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
