Volby jsou - za obvyklých „normálních‘‘ okolností - vzrušujícím momentem politického života staré britské demokracie, která v tomto roce oslavuje už osmisté výročí šlechtou vynuceného podepsání Magny charty králem Johnem a tedy vlastně omezení absolutní moci panovníka a zrodu parlamentu.

Oněmi „normálními“ okolnostmi bývá taková předvolební situace hlavních politických stran, kdy po delší vládě jedné bývá jasné, že tentokrát je už čas, aby se dostala k moci opozice.

Letos tomu tak ale není, neboť minulé volby před pěti lety přivedly k moci středo-pravicové konzervativce premiéra Davida Camerona v koalici se středovými liberálními demokraty po dlouhé vládě středo-levicových labouristů Tonyho Blaira a Gordona Browna a „výměna stráží“ by neměla ještě nastoupit. 

S koncem globální hospodářské a finanční krize a snahou mnoha vlád žít na dluh, se však ukázalo, že Británie na tom byla téměř stejně špatně jako Řecko a musely nastoupit drastické rozpočtové škrty, aby se zbavila zadlužení.