Troufnu-li si poněkud zaspekulovat, mimo zjevných filosoficko-etických argumentů o významu odpuštění a příležitosti k nápravě (typicky v případě drobnějších deliktů a krátkých zbývajících trestů odnětí svobody dle čl. I), je základní sdělení následující: systém odhalování, vyšetřování a souzení trestných činů je v České republice ve velmi špatném stavu a je třeba s tím něco dělat. Jistým způsobem se v tom objevuje dlouhodobé Klausovo téma – kritika tzv. soudcokracie. Ale faktický dosah tohoto sdělení je podstatně širší.

Na světě jistě neexistuje systém, který by zajistil, že každý trestný čin bude spravedlivě potrestán a nikdo nevinný nebude stíhán či odsouzen. Takže asi nelze očekávat, že se tohoto ideálu podaří dosáhnout právě v České republice. To ale neznamená, že je na místě se smířit se současným stavem, kdy se policisté chovají jako stádo vlků vrhající se na nejslabší kusy (protikorupční policie místo komplikovaných případů stíhající ministry za politická rozhodnutí, za něž je snadné si „udělat čárku“ a navíc vypadat statečně před novináři), státní zástupci věnují více energie válce mezi sebou a některými policejními útvary, než stíhání pachatelů závažné trestné činnosti (viz souboj Zeman – Rampula, osud bývalého náměstka nejvyššího státního zástupce Mečla či silácké mediální výroky vrchní státní zástupkyně Bradáčové, které zdaleka ne vždy jsou podloženy důkazy), a mezi soudci se objevuje nejen zanedbatelné množství pachatelů trestné činnosti (zdaleka nejde jen o slavného soudce Berku, např. litoměřický okresní soud byl po vlně zatýkání téměř ochromen), ale také významné množství lidí s „vroubky“ z komunistického režimu (vč. odsuzujících rozsudků ve zjevně politických případech), s jinak diskutabilní minulostí (skutečně byste chtěli být souzeni teplickým soudcem Čapkem, který byl v 90. letech poslanec za KSČ(M), nebo zjevně neschopní sepsat přezkoumatelný rozsudek (třeba justiční celebrita Vojtěch Cepl ml. a jeho rozsudky o žalobách na ochranu osobnosti).