Jako poslední husita v Čechách (ti oficiální mají dnes takový strach, že jenom pucují papežencům boty) navštěvuji každý rok se ženou a přáteli vrch Baldov, kde pokládáme na výročí památné bitvy u Domažlic květiny a zavzpomínáme na asi nejslavnější české vítězství nad věčně invazními a ziskuchtivými papeženci, kteří se toho památného dne zbaběle rozutekli před přicházejícím českým vojskem, zděšeni mohutným chorálem „Ktož jsú boží bojovníci“. Otokar Březina, svého času slavný český básník, doporučoval při vzniku republiky právě tento chorál jako národní hymnu a je škoda, že se tak nestalo. Uplakaná německá písnička „Kde domov můj“ podle mého názoru fatálně předznamenává, jak stateční budou v budoucnosti Čechové při obraně své země.

Papeženci přicházejí z Bruselu

Na vrchu Baldov býval léta jen betonový sokl, který byl před několika lety konečně doplněn velikým kalichem majícím reprezentovat tradici českého protestanství, jež se ideovým přeskočením do Němec stalo kořenem evropského odporu proti falešnosti katolické církve. Sochař Václav Fiala, který na realizaci kalicha vyhrál soutěž, bude svým smýšlením nejspíše katolík a pravdoláskař. Navrhl totiž nádherně charakteristicky a lstivě, aniž si toho nedovzdělaná komise všimla, na památném místě místo kalichu husitského kalich římských císařů, zvaný odborně „Römer“, čili česky „Říman.“ Naznačil tak všem dnešním návštěvníkům, že vlastně u Domažlic nezvítězili Češi, kteří se právě vůči římskému impériu (dnes nazývanému „Brusel“) vzbouřili, ale papeženci.