Někdy vážně, někdy s humorem, leč celkově je to jako kdyby člověk hrách na stěnu házel. Podobný bezpočet komentářů jsem napsal už před lety na téma heren, ale teprve založení občanského sdružení kolem Matěje Hollana a jeho brněnských přátel znamená začátek konce odporných blikajících jícnů, které zaplavily tuto zem. Psát články prostě nestačí. Je třeba setrvalá činnost ve veřejném prostoru, je třeba fokusované a zaměřené skupiny lidí, je třeba konzistentní píle a vůle k sepisování různých stížností, právních a legislativních podnětů. Třeba se bojovníkům proti dabingu časem podaří totéž co Matěji Hollanovi a spol., třeba ne, ale bez organizovaného občanského nátlaku to rozhodně nepůjde. To, že se iniciativy chopili mladí studenti, je zároveň jistou naději. Dorůstá zde generace, pro kterou je vzdělání, znalost jazyků a schopnost obstát v globální soutěži prioritou. Tato generace už má dost becherovky, tepláků a knedla-vepřa-zéla generací předchozích.

Někdy se mluví o tom, že tu existuje silná dabingová lobby sestávající především z armád druhořadých dabingových herců. Bez tohoto zdroje výdělku by většina těchto lidí mohla tak leda někde zametat, takže se nelze divit, že si své korýtko brání a doufají, že svým afektovaným kvákáním budou moci z obrazovky kazit vkus dalším a dalším generacím.

Jenže: je tahle pověstná lobby doopravdy tak silná? Možná jde spíše o to, že se jí dosud nikdo systematicky nestavěl.